Ivo Šebestík, výběr z textů

Ivo Šebestík je český novinář žijící toho času v Belgii. V ČR působil v letech 1996 až 2001 jako šéfredaktor a politický komentátor krajského deníku Svoboda. Výběr z některých jeho textů, publikovaných na Britských listech v letech 2007-2010, sestavil a smontoval dohromady JN.

Jít s dobou znamená poddat se zákonu nabídky a poptávky a produkovat to, oč je největší zájem. V žádném případě nejde o to kultivovat publikum a spotřebitele. Čím horší vkus, tím lepší byznys! Kultivovat, vychovávat, dávat příklad, tahle slovesa mají příchuť totality a znásilňování svobodného individua. A tak, aby nebylo svobodné individuum nijak znásilňováno, je mu ponechána svoboda zblbnout až na doraz. A je mu k tomu i laskavě dopomoženo. Máme opravdu takovou dojemnou péči o lidskou svobodu a nezávislost? Nebo se na hlouposti prostě lépe vydělává?

* * *

S válkou je to prostě tak. Ani pohlavek nemůžete někomu vlepit úplně bez důvodu. Musíte mít připraven argument pro obhajobu. (…) Vyložit na stůl úplný seznam praktických nesentimentálních, finančních, hospodářských, vojenských, strategických a cynických důvodů a vypustit nesmysly, kterým by stejně nikdo nevěřil. Poctivě uvést, že válka bude stát bilión dolarů, zahynou při ní čtyři tisíce „našich“ vojáků, třicet tisíc nepřátel a tři sta tisíc civilistů. Bude půl miliónu raněných a zmrzačených. Vypukne hlad a budou se šířit nemoci. Dále vzniknou škody ve výši dva bilióny dolarů a zvýší se míra nenávisti mezi islámským světem a Západem. Na druhé straně ale vítěz a podnikatelské kruhy na něj zavěšené na tomto konfliktu vydělají, dejme tomu šest biliónů dolarů. A takto pěkně to celé předložit veřejnosti, jako na valné hromadě nějaké obří akciovky, ať si každý udělá obrázek. Možná jsme už tak zkažení, že řekneme: „Jo, chlapci, tohle se vyplatí, jdeme do toho.“

* * *

Oligarchie (…) nasadila psí hlavu všemu sociálnímu, levicovému, solidárnímu, empatickému, kolektivistickému, pomalému, kontemplativnímu, komplexnímu, přemýšlivému. Zkrátka, pryč s levicovými intelektuály a jejich nepřirozeným skleníkovým světem, ve kterém přežívají i slabí.

Na jejich místo dosadila úplně jiný ideál: Pružný, jako na gumě poskakující, rychlý, flexibilní, útržkovitý, úlomkovitý, nestálý, plynný, sublimující, zdravý, dravý, soutěživý, o zeď míčkem mydlící, o následcích nepřemýšlející, moderní, progresívní, televizí informovaný, kvalifikovaný leč nevzdělaný vzor člověka hotového vrhat se neustále do boje s každým o svou kost.

Oligarchie, která je skutečnou držitelkou moci ve státech s umírající demokracií (naše budování demokracie bylo zároveň jejím odstraňováním) jde urputně a nelítostně za svým. Chce mít obyvatelstvo názorově zmatené, tendenčně informované, zcela bezmocné a neschopné jakéhokoliv odporu. Podařilo se jí politicky znehybnit i tradičně vzdornou mládež. Ta sice vzdoruje, ale proti obětem, nikoliv proti viníkům.

(…)

Současná mládež je sice velice samostatná, progresívní a maximálně nezávislá na svém rodinném prostředí. Na druhé straně však více než generace dřívější oddaluje úplné odstřižení pupeční šňůry. Jinými slovy, ráda žije svobodně a volně, ale pokud možno co nejdéle za peníze rodičů. Díky tomu má tedy to pochybné štěstí, že sociální problémy společnosti necítí na vlastní kůži. V takto hezké izolaci od vnějšího zlého a nespravedlivého světa vlastně i část mládeže ze středních vrstev si osvojuje zvyky „mládeže zlaté“. (…) Poprvé v dějinách žijeme v době, kdy se mladé generace vyznají ve světě mnohem lépe než generace starší. Zatímco v minulosti bylo pro mladého člověka užitečné dívat se na to, jak to dělá jeho otec a děd, dnes je tomu právě naopak. Bezradný otec volá pětiletého syna, aby mu pomohl vyřešit problém u počítače, a dítě to zvládne, jak by se s počítačem už narodilo. Proto se současný svět zdá být skvělý, protože je velmi dobře ovladatelný několika technickými fígly, zatímco svět včerejška působí těžkopádným a hloupým dojmem. (…) Odtud zřejmě i ono neskrývané pohrdání starými lidmi, kteří strávili čtyřicet let ve fabrice a nevydělali si ani na auto. To přece nemůže udělat někdo, kdo má všech pět pohromadě!

* * *

V moderním světě znamená únik z Podsvětí v podstatě vymanit se ze subordinace na pracovišti a zbavit se permanentního strachu ze ztráty zaměstnání, které vždy vede k chudobě, rozkladu a stresu. Uniknout z masy lidí, kteří si v žádné společnosti nemohou koupit dostatečnou právní jistotu a bezpečí, je stejně cenné jako zbavit se vůbec obtížné přítomnosti málo úspěšných jedinců. Být na Olympu znamená nepotkávat se s nimi v hypermarketech, netlačit se s nimi v městské hromadné dopravě, nenechat do sebe vrážet na chodníku a podobně.

Žádný politik, žádný podnikatel, ani žádný vrcholový manažer si nedovolí říci, že k hlavním motivům, kvůli kterým se pouští do nebezpečných rizik svého povolání, patří právě snaha nemít nic společného s těmi, které zanechává dole. Nechce se k nim znát a dříve či později – pokud není výjimečně dobrým charakterem – začne lidmi pohrdat. Jak elitářství smířit s demokracií? Je to vůbec možné? (…) Pravicovým i levicovým vůdcům jde v zásadě o totéž. Mít osobně co nejméně příležitostí žít stejně špatně jako většina ostatních lidí.

(…)

Když vezmeme naprosto extrémní příklad rozporu mezi zdáním a skutečností, tak mnozí nacističtí pohlaváři byli na pohled vzdělaní a kultivovaní lidé. Četli Homéra v originále a na klavír hráli Beethovena, a přesto se dopouštěli zločinů, které by obyčejný nevzdělaný člověk mnohdy udělat nedokázal.

Současný uhlazený a dobře se chovající politik moderního střihu sice není zločinec v tom smyslu, jak si takového člověka představujeme, je ale schopen bez mrknutí, jediným škrtem pera, podepsat třeba embargo zakazující dovoz léků do některé země, a tím odsoudit k smrti tisíce dětí, nebo odmítnout materiální pomoc chudým a trpícím. Charakter bude takovému člověku na škodu. Vysoká politika je tedy prostředí nejenom extrémně pokrytecké, ale také krajně nebezpečné z hlediska důsledků politických rozhodnutí.

(…)

Německé substantivum Regierung pochází z latinského regere, které překládáme jako řídit, vést, spravovat nebo ovládat. Další výrazy, zabydlené v indoevropských jazycích, pocházejí také z latiny, ze slovesa gubernare, jehož původním významem bylo zřejmě kormidlovat. Gubernaclum je kormidlo a gubernator kormidelník. Od kormidelníka vedla už jednoduchá cesta ke správci či vládci.

S pojmy, které lze chápat vícevýznamově, je ale potíž. Člověk si vyloží jejich význam po svém. Demokratičtí politici se s oblibou drží významu „vládnout“. Ač demokraté, chtějí svým spoluobčanům vládnout. Nikoliv „spravovat“ jejich záležitosti, jak to laskavě umožňuje jiný význam téhož slovesa, který by se ostatně svobodným občanům měl zamlouvat více. Kdo, prosím vás, ve svobodné a demokratické zemi chce, aby mu někdo vládl? Občané potřebují svědomité, výkonné, neúplatné a odpovědné správce svých záležitostí, ne vládce.

A tak politici nechtě prozrazují, co se jinak snaží ze všech sil utajit. Chtějí vládnout a moc jim náramně chutná. Moc je ostatně starší než demokracie. Je starší než aristokracie, oligarchie, plutokracie a než všechna další důmyslná a nespravedlivá uspořádání společnosti. Moc je starší než homo sapiens sapiens. Račte se postavit na půl hodiny před klec s paviány a uvěříte.

(…)

Politická vystoupení mě zajímají jako určitý druh fascinující ošklivosti, u které se musíte zastavit, a nedokážete z ní spustit oči, ač se váš estetický smysl bouří sebevíc. V Antverpách, v Muzeu krásných umění, visí obraz vlámského malíře Marinuse van Reymerswaala z konce 15. století. Jsou na něm vyobrazeni dva výběrčí daní. Vskutku příkladně ohavná stvoření, z jejichž ztvárnění můžeme soudit na malířův vztah k daním jako takovým. Zůstávám před tím portrétem stát vždy podstatně déle než před madonami, a zřejmě ze stejného důvodu sleduji i politické debaty v televizi.

(…)

Hodnotím míru drzosti, s níž ten či onen politik lže. Oceňuji schopnost kličkovat a unikat otázkám. Hodně bodů připisuji umění přenést argumentaci do zcela nesmyslné roviny a v ní rozvíjet eskamotérství slov postrádajících jakýkoliv význam. Baví mě vyslovovat šeptem amen za každým dojemným projevem loajality k vlasti a občanům. Prostě, nacházím v těchto debatách poněkud zvrácené uspokojení nad tím, že v českém divadelnictví po vymření velkých hereckých generací posléze vyrašila odnož pokleslého divadla trpasličích forem.

(…)

Několikrát opakovaný výraz „lidi na ulici“ mě zaujal. Za pár dní na to jsem, opět díky televizi, týž obrat zaslechl z úst manželky jiného z českých politiků, a tu se mi vybavilo, že „lidi na ulici“ jsou na politickém repertoiru už delší dobu, během které se zřejmě ustálili v rčení, o jehož smyslu už nikdo nepřemýšlí. (…) Představa politiků, že lidé jsou jaksi automaticky na ulici, vybízí k rozehrání celé škály úvah. Co to znamená? Jak to, že vysocí čeští politici, když mluví o lidu, vidí ho hned na ulici? V jejich hlavě tedy musí existovat asociace: lid rovná se ulice, nebo dokonce: lid patří na ulici. Představit si lid například na golfu, ve služebním bytě ředitele NKÚ nebo ve vile v Toskánsku je absurdní. Naproti tomu lid ve frontě na sociální dávky, u kontejneru s odpadky, případně na stoličce pod lustrem s oprátkou kolem krku je představa, jakou mysl politika vyprodukuje bleskově.

(…)

Občan je mírou všech věcí. Je to milovaný despota, jemuž politik slouží do roztrhání těla. Asi jako Švejk císaři pánu. Dotknout se nějak nelichotivě občana a demokracie znamená, že všichni ostatní politici se vrhnou na toho, kdo se na chvíli zapomněl, přeřekl, a tím prozradil utajované mínění.

Občan je fenoménem dvojího typu. Především je to Občan-pojem. Božstvo, kvůli kterému se v dané zemi všechno děje, a kvůli němuž stát vůbec existuje. Vedle tohoto Občana je zde konkrétní občan XY, který nikoho nezajímá. (…)

Deklarovaný občan je Pán. Jeho existence ovšem poněkud připomíná transcendentální jsoucno boží. Takového občana z Ústavy, deklarací a programů politických stran nikdy nikdo neviděl a ani nikdy neuvidí. Naproti tomu reálnými občany se republika jenom hemží, je jich všude až moc a pro politika-služebníka je pod úroveň se jimi zabývat. Představme si dům, ve kterém se jeho majitel dožaduje schůzky u svého komorníka, a ten mu posílá po kuchařce vzkaz, že nemá čas. Absurdní?

(…)

Národy na raném stupni vývoje věřily, že mohou mezi sebou vybrat jedince (někdy to bylo i zvíře – agnus dei), kterého rituálně obtíží hříchy obce a pak vyženou nebo obětují. Tenhle, původně náboženský zvyk, jímž se zaháněla neúroda a přivolávala přízeň bohů, existoval v mnoha variantách, od krvavých až po komické, a jednou z nich byla i volba „nepravého krále“, „krále tuláků“, „krále hlupáka“ a podobně. Jeden den úcty a pak hybaj!

Právě takovýto Quasimodo (…), jedoucí na voze s papírovou korunou na hlavě a doprovázený davem povykujících vandráků, se mi vybaví vždy, když slyším kandidáty politických stran před volbami vzývat lid jako veličinu a uznávanou autoritu. (…) Dva volební dny úcty a pak šup s Jeho Veličenstvem do příkopu!

(…)

Po volbách ale politik, již hezky vykoupaný, ve froté župánku, navoněný, s dýmkou v ústech a sklenicí skotské v ruce leží na lehátku a s krajním opovržením pozoruje bazén, ve kterém se ještě před chvílí topil. Tak, tohle má na čtyři, pět či šest let za sebou. A teď nechce nikoho a nic slyšet. Mnohé voliče stále ještě překvapuje okamžitá změna v chování politika, k níž dochází v okamžiku, kdy se dozví, že křeslo je již připraveno. Jako když před dítětem rozsvítíte vánoční stromeček. Nevidí tatínka, ani maminku, jen lesklé obaly dárků. A už je škube ručkama a všude po zemi se povalují cáry demokracie.

* * *

Domnívám se, že [koncepce přístupu k životu] jsou tři (pomineme-li marginálie). Ta první je jednoznačně nejrozšířenější, má nejvíce zastánců, a zdá se, že pouze ona je skutečně demokratická, zatímco zbývající dvě si zaslouží jiného pojmenování.

Většina lidí v zemích euroatlantické civilizace (a také i jinde na světě) chce žít v míru, mít práci a za ni mzdu, jaká umožní solidní životní standard. Tyto většiny mají ambice realizovat se v prostoru, který by byl pro ně bezpečný, materiálně zajištěný a svobodný v tom smyslu, že nikdo neomezuje jejich volný pohyb a aktivity, pokud nemají kriminální charakter. Ambicím většin ve svobodném prostředí odpovídá nejlépe sociální stát, zajišťující spravedlivou sociální diferenciaci, ale omezující extrémní rozdíly mezi bohatstvím a chudobou. Tato většinová koncepce svobodné a demokratické společnosti chce politickou pluralitu, kulturu v jednání lidí, určitou sociální empatii a nezávislá média. Politicky jsou většiny bez výraznějších ambicí. Nechtějí nikoho vést, ani řídit, netouží po přílišné moci, ani po bohatství. Nevytvářejí žádné mocenské aliance, takže nemají ani závazky, jaké z toho obvykle plynou.

Tolik alespoň velmi stručně první koncept. Zbývající dva jsou podstatně odlišné. Pokusím se vyhnout se jejich přímému pojmenování a raději oba světy popíšu. První z nich vnímá lidskou společnost jako prostředí pro ničím a nikým neregulovanou volnou soutěž. Společnost jako Příroda. Svoboda je pro nositele této filozofie lidskou variantou volného ekosystému, ve kterém koexistují živočišné druhy, a zároveň se všichni nacházejí v nějakém svém konkrétním článku potravinového řetězce.

O tom, kdo bude v lidském prostředí lvem a kdo antilopou, rozhodují geny, výchova, vzdělání, morálka, konexe, informace a další okolnosti. My sami o zvířatech, která nežijí v zajetí, v zoologických zahradách, říkáme „že se pohybují na svobodě“. Ale znalci přírody vědí, jak tato jejich „svoboda“ v praxi vypadá. Není divu, že některá zvířátka mohou být šťastnější v omezeném výběhu v zoo. Šelmy tam ale šťastné nejsou nikdy.

Lidé, kteří se hlásí ke koncepci tvrdého souboje každého s každým, do kterého nezasahuje stát, ani žádná jiná autorita, volají vlastně po „přirozeném“ stavu lidské existence, jaký ovšem v dějinách nikdy neexistoval. Tohle je z jejich pohledu ideál, jakého díky civilizačním výdobytků, naštěstí, nikdy nemohou dosáhnout, ale chtějí se k němu aspoň přiblížit. V praxi taková společnost v podstatě odpovídá vládě oligarchie, jaká uplatňuje moc prostřednictvím demokraticky zvolených institucí.

Sympatické na tomto jinak nesympatickém pojetí společnosti je pouze to, že vrchol mocenské pyramidy je otevřený. Teoreticky každý člověk, který v sobě objeví predátora, může proniknout až na vrchol moci. Tato koncepce je skutečně maximálně otevřená, svobodná a nikoho nediskriminuje. Jenže je šitá na míru dravým lidem, zatímco ostatní mají smůlu. Pokud existuje nějaká diskriminace, pak je to výhradně diskriminace Přírodou, a za tu společnost nemůže.

Konkurenční projekt vůči tomuto bezcitnému uspořádání, jaké je vlastní lidem sice úspěšným, ale bez nejmenší míry empatie, představuje [třetí] model, který je vlastně starobylý a provází lidstvo po velkou část historie. Také nositelé tohoto projektu usilují o společnost stratifikovanou, v níž existují zásadní sociální rozdíly, a ve které některé skupiny obyvatel mohou vše a jiné málo. V principu se ale tyto modely od sebe liší technikou dosažení „ideálního“ stavu. Zatímco „přírodní“ model je alespoň teoreticky otevřený pro každého, a také propustný všemi směry, tento jeho konkurenční systém počítá s pevnou strukturou, v níž je vrchol společnosti odpojen od ostatních vrstev.

Společnost je vlastně strukturována feudálním způsobem, jaký ztratil hegemonii teprve až v zákopech 1. světové války. I když už nejméně dvě století to nebyl ten řádný a skutečně rigidní feudalismus, ve kterém každý člověk věděl, kde je jeho místo a skoro nikdy se nepokoušel prorazit bariéry omezení, některé atributy společnosti založené na neměnnosti sociálních statutů přetrvaly i dodnes.

Feudálně strukturovaná společnost předpokládá existenci vyšší vrstvy, jejíž privilegované postavení primárně nevyplývá z krvavého boje o majetek (i když ani to se nevylučuje), jako je tomu u výše popsaného typu, ale je dáno „urozeností“. Ta se získává příslušností ke komunitě a zásluhami o ni. Proto je možné privilegovanou vrstvu jednou provždy zformovat a oddělit od ostatních lidí, a v jejich očích ji posvětit. To „feudální“ je zde přítomno právě v oblasti posvátného. Privilegovaní se mohou těšit svému postavení nejenom díky reálnému vlivu, který ve společnosti mají, ale především proto, že o právu na jejich vyčlenění pochybuje jen velmi malá skupina „poddaných“.

Jak funguje „feudální“ společnost v moderní praxi? Horní vrstva je sice nepočetná, ale vytváří dobře spolupracující komunitu. Cílem je, aby členové této komunity získali přístup jednak ke kapitálu, ale také na všechna klíčová místa v zemi. Musí mít vliv v kultuře, v médiích, ve školství, ve vědě, v občanských sdruženích, nadacích, na zastupitelských místech v zahraničí, ve vládě a v politických stranách. Důležitou podmínkou úspěchu privilegované vrstvy je její zakotvení v mezinárodním prostoru a kooperativní vazby s podobně vlivnými lidmi v okolních zemích, ale i jinde po světě. Dějiny středověké Evropy vytvářelo několik stovek rodin. Zbytek ty dějiny jen prožíval na vlastní kůži.

V zásadě se jedná o systém konexí, který je ale posílen tradicemi, dlouhodobostí a trvalostí vazeb, takže konexe nabývají podoby pevných struktur. Je velmi výhodné být součástí takového prostředí, neboť například mladí lidé pocházející z těchto vrstev vždy dostanou, obrazně řečeno, „doporučující dopis“, který jim otevře dveře ke kariéře, stejně jako doporučující dopisy otvíraly cesty v dávných dobách. Vždyť i mladý d'Artagnan cestoval do Paříže s psaníčkem pro kapitána královských mušketýrů.

Společnost uspořádaná feudálně působí dojmem solidnosti a spořádanosti. Jsou jí cizí zvraty a nepokoje. Představitelé této „aristokracie“ se považují za osvícené, a pochopitelně se nezodpovídají před zákony. Ostatními občany upřímně pohrdají. V žádném případě se s nimi o ničem neradí, neboť sami vědí nejlépe, čeho je zemi zapotřebí. Tu považují za svůj majetek, jako byl z hlediska feudálního práva král majitelem celého království. Mohou tedy prodávat i darovat, co uznají za vhodné. Své přirozené partnery vidí v privilegovaných vrstvách jiných zemí, ne v občanech. Své postupy konzultují s nimi, ne s občany. Od lidí očekávají respekt a činorodou práci v rámci prostoru, který jim ponechají. Ten může být tak široký, nakolik je možné, aby nenarušoval privilegia vyvolené vrstvy. Po dokončení stratifikace není téměř možné, aby se „poddaný“ stal součástí „aristokracie“.

Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že tento třetí model se alespoň částečně podařilo realizovat mocenské struktuře v předlistopadovém režimu. V něm se také zrodila zvláštní „aristokracie“, která se povýšila nad své okolí a žila z privilegií. Je komické, že tato socialistická privilegovaná vrstva, zrozená z ideje rovnosti, svornosti a bratrství, dočasně vystřídala na špici společnosti starou privilegovanou strukturu, jejíž rodokmen v některých případech sahal až k Bílé hoře Léta Páně 1620, respektive k obnoveným zřízením zemským v Čechách a na Moravě o sedm a osm let později. (…)

Totalita a středověk jsou příbuzné kategorie. Výborně se doplňují. Kuriózní situace ale nastává, když si středověk vypůjčí pojmy, jako jsou demokracie a svoboda, a s nimi na štítě usiluje o vytvoření feudálně strukturované kastovní společnosti, ve které jsou jen nadobčané a podobčané, a žádní občané. Je zvláštní, že i tenhle hybrid středověku se dá v pohodě ukrýt pod hlavičku demokratické a svobodné společnosti.

Kdo je v České republice na straně té které z oněch tří vyjmenovaných koncepcí společnosti, se čtenář snadno domyslí sám.

* * *

Člověk si stěžuje, že jeho život je plný nejistoty. Pracuje deset i dvanáct hodin denně, aniž by měl smluvně zajištěnu dlouhodobou perspektivu. Je plný úzkosti a tenhle existenciální pocit si nosí s sebou i domů. Je toho názoru, že se civilizace člověku odcizuje, že se zrychluje životní tempo, že člověk ztrácí možnost na chvíli se zastavit, setřít pot z čela a zahledět se do krajiny, jako to dělával jeho předek. A za tohle odcizení může – v jeho očích – civilizace.

Přitom právě opak je pravdou. Civilizace člověka neodcizuje přírodě, ale naopak jej velkým obloukem vrací do jejího lůna. (…) Člověk toužil po přirozeném bytí v souladu s přírodou, a tak dostal, co si přál. Cožpak se zaměstnanec strachující se od rána do večera o existenci nepodobá lani na palouku u lesa? Vždyť život toho nádherného zvířete je ve skutečnosti učiněné peklo. Někteří predátoři přicházejí ve dne, jiní si počkají na soumrak. Tak lehkonohá bytost, jejíž jedinou zbraní je útěk, si nedovolí za celých dvacet čtyři hodin zavřít obě oči, natož si lehnout do trávy a kochat se krásou života.

Moderní (či postmoderní) člověk se také nemá co kochat krásou života. Copak je tady svět pro něj?! Jeho údělem jsou permanentní nejistota a strach stejně, jako je tomu u každého živého tvora, který není právě na vrcholu potravního řetězce ve svém prostředí. (…) Uvnitř přírody si lidé vytvořili umělý a zdánlivě osvobozený systém, který je pro ně ve skutečnosti stejně nebezpečný, jako kdyby lidstvo nikdy žádnou cestu za osvobozením z přírodní nutnosti nepodniklo. Opravdu, bohové se smějí.

(…)

Podle zastaralých a dnes již neplatných představ by měl svobodný člověk mít především právo na soukromí. Měl by se cítit volně a neměl by být vystavován permanentnímu tlaku vnějších okolností, které jej nutí chovat se jinak, než jak by si přála jeho svobodná vůle. Aby paradox „svobody moderního člověka“ vystoupil zřetelněji do popředí, podívejme se na to, jaký prostor „svobody“ poskytuje moderní společnost občanu, jenž je v ní jaksi zastoupen nejpočetněji.

Aby člověk mohl v současné (post)moderní a technologicky vyspělé společnosti vůbec existovat, musí svou „svobodu“ podrobit celé řadě významných omezení. První kategorickým imperativem je nutnost vydělávat peníze. Peníze jsou v lidské společnosti něco jako krev v živém organismu. Pokud nastane jejich nedostatek, dostaví se vážné choroby nebo exitus. Svobodný občan je nucen podřídit svou existenci nutnosti obstarávání peněz. Je to v podstatě lidská varianta zákona džungle. Zvíře loví, člověk vydělává peníze.

Dříve se říkalo, že člověk pracuje, aby mohl žít. V současné společnosti vystupuje do popředí obstarávání peněz všemi dostupnými prostředky. O práci v této souvislosti netřeba hovořit. Ale budiž. Potřeba vydělávat si na živobytí je prastará a moderní společnost ji pouze převzala z dřívějších dob.

Přesto je zde něco nového. Moderní doba v průmyslově vyspělých státech postavila chudobu mimo společenskou normu. Nastavila určitý standard, kterého každý „svobodný“ jedinec musí dosáhnout, aby se neocitnul v katastrofální situaci. Je to jako poměrně dost vysoko nastavená laťka pro kvalifikaci na letní olympijské hry. Kdo ji neskočí, má obrovskou smůlu, neboť moderní či postmoderní společnost nepovažuje chudobu za normální stav, jako tomu bývalo v minulosti, takže skutečně chudobného člověka zbavuje i toho, čím disponoval jeho chudý předchůdce ve feudalismu. Ten měl v celkově nepořádně spravované společnosti se spoustou únikových děr v postatě dost prostoru na to, aby svou chudobu přežil. Pro postmoderního občana je naproti tomu chudoba vždy smrtelná.

Zatímco chudák za feudalismu měl chaloupku, byť na spadnutí, a v ní na ohništi vařil koroptev chycenou do oka v panském lese, jeho moderní svobodný nástupce spí na lavičce na některém nádraží a konzumuje, co dal kontejner.

(…)

Svobodný občan moderního společenství se v podstatě stále nachází pod bedlivým okem Velkého bratra. Děje se tak v zájmu bezpečnosti všech, takže občan nemůže nic namítat. Nicméně, nemůže si být jist, kdy a jak je i on pozorován, ačkoliv nedělá nic protizákonného. A hlavně neví, kdo to na něj skrze kameru hledí a co s vypozorovaným záběrem pak udělá.

Úžasný pocit svobody zaplavuje moderního člověka taktéž na pracovišti. Na jeho místo čeká nejenom desítka vyhladovělých kolegů toužících po kariérním postupu, ale též neznámý počet levných zahraničních pracovníků za dveřmi fabriky. Pocit svobody je až omamný, kdykoliv se človíček setká s nepravostí, proti níž může samozřejmě svobodně protestovat. Obvykle neprotestuje, neboť by s uvedením úplně jiného důvodu (názory se netrestají) byl vyhozen…

(…)

Život občana by měl být ale v privátním prostředí svobodný, byť denně trvá třeba jen čtyři pět hodin (spánek, jistě též svobodný, nepočítám). Je? Ale jistě, pokud člověk i zde dodržuje pravidla hry, a hlavně drží krok se svým prostředím. Můžete se svobodně rozhodnout nemít mobilní telefon, nebýt tedy kdykoliv k zastižení, a nepoužívat počítač. Můžete se rozhodnout k bojkotu bankovního sektoru tím, že odmítnete ukládat do bank své peníze. Měli byste k tomu svaté právo, neboť úroky v bankách jsou blízké nule a zdaleka nedosahují výše poplatků. Přesto nic z toho neuděláte. Těchto svobod nevyužijete. Ne, že by vám to někdo zakázal a že by vás čekala razie v bytě, při které by vám zabavili vaše poznámky. Vy sami si omezíte tuto svobodu, neboť zaměstnavatel kvůli vám nebude vyplácet mzdu v sáčku a v hotovosti. Nikdo se vás neptá. Zařiď si účet a tam ti budeme posílat peníze. Bez mobilu budete sice k nezastižení, ale ztratíte pár kšeftů nebo spíše všechny. A bez počítače jste dnes vyřízeni dokonale. Málokdo dnes ještě posílá dopisy. Takže bez internetu máte vymalováno.

Ale na tom není dost. Svobodnému člověku tu a tam zavolá na mobil nějaká firma, o jejíž existenci neměl ani zdání. Má jeho číslo. Evidence o každém jedinci je dokonalá a už lepší snad být ani nemůže. Mobily citlivě monitorují každý jeho pohyb, bankovní karty taktéž. Není problém nabourat se do jeho soukromého počítače a biometrické pasy z něj dělají vlastně testované zvíře. Vše se však děje v jeho zájmu a pro jeho ochranu. Světu hrozí terorismus, a tak se lidé při odbavování na letištích svlékají málem donaha. Dobrovolně, s pochopením, že to tak musí být. Pro svobodu se musí něco obětovat. Nejlépe svobodu.

(…)

Všechno toto znesvobodnění svobodného člověka v demokratické společnosti je chápáno jako nezbytné a nijak nenarušující princip svobody. Člověk se nemusí bát, že bude zatčen pro politické názory. On vlastně žádné politické názory nemá. Nemá čas se zabývat politikou. Média jej zasypávají cizími politickými stanovisky, ze kterých si může vybrat, což není nic těžkého, neboť se tyto názory při vší rozmanitosti sobě podobají jako vejce vejci. A jedny noviny je opisují od druhých. Jeho život plyne jako běh po závodní dráze. Vydělává peníze, ale systém moci, jejíž sídlo nedokáže identifikovat, mu zařídí, aby se každé ráno probudil do dražšího světa a musel zrychlit krok až k poklusu. Nebude-li běhat dostatečně rychle, vypadne ze hry.

(…)

Jistě, každý z nás může být svobodný téměř okamžitě a bezpodmínečně. A to tak, že opustí zaměstnání, pozbude domov a kompletně vystoupí ze všech závazků a povinností, jimiž je svázán svobodný život moderního člověka. Stane se bezdomovcem a člověkem vyloučeným ze společnosti. Jeho svobodou je vlastně vyvržení. Na takovou svobodu aby měl člověk žaludek.

(…)

Neidentifikovatelná moc, místy neuvěřitelně koncentrovaná, jinde zase rozptýlená tak, že každý hlídá každého, každý se každého bojí a každý proti každému bojuje, zajišťuje fungování systému, který si může dovolit přepych dát lidem svobodu a demokracii s vědomím, že s těmito dary téměř nikdo neumí a ani nechce nakládat. Píší se kritické knihy a také se vydávají a lze si je snadno koupit. Hrstka zasvěcenců si je prostuduje, aby se utvrdila ve svém původním názoru, načež pokračuje ve velmi podobném životě jako většina ostatních. Také zasvěcenci mají rádi dobré materiální podmínky, peníze, úspěch, takže od nich akce politického charakteru nehrozí. Proto mohou provokativní intelektuálové oslňovat hrou svých myšlenek. Je to krásné pojmenovat všechny ty hrůzy a sklidit za to uznání, potlesk a honorář. Nikomu to v systému neidentifikovatelné moci, která jakoby sídlila na Marsu, nemůže uškodit. Je to krásný svět, v němž svoboda chutná tak sladce.

(…)

Jak to, že je vše tak pod kontrolou, že lidé mohou být svobodní a přesto fungují jako dokonale seřízené šroubky a matičky v nějakém obrovském hodinovém stroji? Odpověď není vůbec složitá. Většina lidí vězí v povinnosti pracovat a být někde zaměstnána. Jen málokdo je tak bohatý, aby unikl existenčnímu boji, a málokdo tak schopný, aby měl monopol na svou činnost a žádnou vážnou konkurenci v okolí. Čím je společnost liberálnější, tím větší obdiv prokazuje firemní disciplíně. Člověk žijící ve velkoměstě se ráno hodinu prodírá dopravní zácpou do "své" firmy, kde se osm až deset hodin dobrovolně a rád podrobuje tvrdé firemní disciplíně. Z prostoru firmy je demokracie vyhnána jako hříšnice ode bran Ráje a nemá tam co pohledávat. Mnohé firmy si vypracovaly velmi moderní variantu prastarého patriarchátu, ve kterém jsou zaměstnanci bráni jako děti zaměstnavatelů a vrcholového managementu. Což znamená, že je jim organizován jejich čas včetně volného času. Vše se děje, pochopitelně, v jejich zájmu. Zejména mladí lidé tohle oceňují. Nacházejí ve firmě své místo jako vojáci v armádě a je v podstatě o ně postaráno Není divu, že pak moderní zaměstnanci moderně řízených firem, s tvrdou vnitřní soutěží, vypadají všichni jako v uniformě. Jejich jediným úkolem je bojovat o své místo pod sluncem, respektive ve firmě, a to dost tvrdě a nevybíravě.

(…)

Franz Kafka byl jedním z prvních Evropanů, který, především v Zámku, vyvolal atmosféru bezmoci. Marná snaha zeměměřiče K. oslovit středisko moci, Zámek, domluvit se na něčem a dospět k řešení situace bývá často vykládáno jako tušení totality. Ovšem, jaké totality? Té prvoplánové, která se honosí mocí, která z tribun ukazuje před lidmi své obličeje a která projevuje lidské slabosti – hněv i shovívavost? A která nakonec může být i svržena? Nebo spíše totality, která vládne nikým neviděna, nepoznána a vyjadřuje naprostou lhostejnost vůči ovládaným? (…) Globální svět patří investorům, kteří si ostatních lidí nevšímají. V globálním světě se svobodní lidé uvězňují sami tím, že se nedokáží adaptovat na stále se měnící podmínky, tím, že se sami vyčleňují některými autonomními rozhodnutími, a spoustou dalších způsobů.

(…)

Svoboda slova měla svůj politický význam pouze v dobách, kdy existovala alternativa vývoje a kdy se „zámek“ mohl obávat reálného nepřítele. Ten současný zámek je vlastně zámkem vzdušným a soupeře ve svém vlastním prostoru existence nemá. Globální svět prorůstá všemi strukturami společnosti, všechny ovládá a všechny podřizuje. Tak jako lidé dýchají vzduch a pijí vodu, stejně přirozeně dnes užívají produktů globálního světa. Investoři se o své panství nad světem bát nemusejí, neboť nikdo neví, co by si s ním počal a jakým jiným způsobem by jej chtěl spravovat. Každá alternativa je jen variantou statutu quo. Proto se také politické strany – navzdory deklarované nesmiřitelné různosti programů – v podstatě (až na výjimky) chovají úplně stejně a vyznávají stejné hodnoty a stejné principy, takže i volič je bez alternativy.

Je snadné ustavit svobodnou společnost tam, kde není alternativ a kde hlásání pravdy je jen jednou z komerčních aktivit. Kdyby Giordano Bruno a Mitr Jan Hus žili v současné době, nikdo by je neumlčoval, natož pálil jejich těla. Psali by články, vydávali knihy, cestovali po přednáškových sálech celého světa, létali letadlem, užívali počítačů a mobilů, dělali by prostě všechno, co ostatní lidé, a karavana by šla tiše.

(…)

Současnost nevyžaduje od intelektuálů žádnou angažovanost. Toto slovo se má za zdiskreditované. Na Východě i na Západě. Nikdo nechce mít nic společného s jakýmkoliv bojem za nějaké vyšší ideály, neboť se všeobecně soudí, že ideály jsou k smíchu. Nemají žádnou tržní hodnotu, nedají se směnit, nedají se svrhnout v podobě bomb, jsou zkrátka k ničemu. Soudobí spisovatelé odmítají angažovanost jako tyfus nebo lepru. Jde jim prý o dílo, ne o politiku. Jsou odpovědni jen za to, co a jak píší, ne zda svým psaním posunou vývoj k lepšímu a ochrání morálku.

A stejně tak i novináři. Ti se většinově skrývají (pro změnu) za takzvanou objektivitu. Jsou pouhými zprostředkovateli (médii), ne bojovníky za ideály. A tak není divu, že média přestala být tribunou idejí, a tím přestala kolem sebe soustřeďovat osobnosti, (…) jejichž myšlenky by bylo prospěšné sdělovat širší veřejnosti. Osobnosti tenhle fakt záhy pochopí a přestanou se snažit se sdělovacími prostředky navazovat kontakt. Tím vyklízejí prostor pro četné figurky, dobrodruhy, polovzdělance, ztřeštěnce a pomatence, kteří pak berou redakce médií útokem a nabízejí místo myšlenek obehraná klišé, bláboly, recepty a horoskopy. Všechno, pochopitelně, napsáno v pokleslém stylu.

(…)

Kdo produkuje současné noviny (a platí to i pro ostatní média), by si musel připadat jako mecenáš, kdyby do svých podnikatelských úvah chtěl zahrnout ještě tak ztrátovou věc, jakou je služba národu, pravdě, budoucnosti, morálce, pokroku, a podobně.

Když někdo vyrábí sušenky, tak také nemůže myslet na to, aby výrobek jejich konzumenta posunul na kulturním a civilizačním žebříčku výš. Sušenky mají chutnat, aby je konzument kupoval. Nic víc a nic míň.

Majitelé a zřizovatelé si navíc dávají záležet na tom, aby šéfredaktoři byli dostatečně zaměstnáni oblíbenou vnitropodnikovou hrou, která se překvapivě dobře rozvíjí právě v nejvyšších patrech těchto institucí.

Je to hra na vysokou manažerskou úroveň, která obnáší stovky hodin vysezených na poradách během prezentací kolegů. Pochopitelně za přítomnosti nejmodernější techniky. V každém podniku se najdou fandové pro tento sport. Milují porady kolem kulatých a oválných stolů, s konvicemi horké kávy a minerálkami, na které chodí se svými notebooky. A z nich pak promítají na plátno grafy, tabulky, čísla, diagramy a křivky. Diskutují a světelným paprskem na dálku opisují vášnivé kruhy kolem každého čísélka. Ročníky, které si ještě pamatují neplodné schůze za minulého režimu, mohou s nostalgií vzpomínat, neboť jev nejenom nezmizel, ale úděsným způsobem nabobtnal, jsa opřen o nejmodernější technologie.

Pro řadu manažerů je tohle jejich jediná práce. Otázkou je, proč takové plýtvání časem, energií a prostředky trpí majitelé a zřizovatelé? Osobně se domnívám, že proto, neboť pseudočinnost odvádí pozornost lidí od přemýšlení. Zaměstnává je a činí z nich strojky, jaké lze natáhnout jediným klíčem. Není divu, že většina manažerů se sobě podobá jako vejce vejci. Stejná práce, stejné oblečení, stejné účesy, stejná auta a stejná zábava po práci.

(…)

Problém toho, že noviny, časopisy, ale i televizní a rozhlasová produkce, jsou především zboží, nabízí část vysvětlení, proč úroveň novinářů prudce klesá. Oni nejsou placeni za to, aby přemýšleli, studovali, zabývali se do hloubky věcmi svých resortů (…). Přemýšlet a vědět se naopak stává překážkou práce u běžícího pásu v novinách či v televizi. Přemýšlející redaktor je navíc konfliktní osoba. Potenciálně ohrožuje vedení média, a ještě k tomu bývá jako pracovní síla drahý. Není-li zbabělec, dříve či později napíše nebo natočí něco, z čeho by mohl být malér. Novinář musí být především produktivní levnou a nenáročnou pracovní silou. Jak několikrát zdůraznili němečtí mediální manažeři, je (pro český mediální trh) nesmírně důležité, aby byl snadno zastupitelný (rozuměj: nahraditelný). Vypadne-li jeden kus (novinář) například na týdenní nemocenskou nebo na dovolenou, musí být pro vedoucího jeho oddělení snadné postavil k pásu jiný kus (novináře). Všichni redaktoři by o všem měli vědět v podstatě všechno, tedy NIC. Tak čtenář (divák) nepozná, kdy pracuje odborník a kdy suplent.

Od novináře se očekává, že je zručný při výrobě článků (v televizi: šotů) a management mu je nápomocen tím, že mu poskytne vhodné mustry. (…) V podstatě předepsat šablony, do kterých už redaktor jen vepíše aktuální fakta (najde je pohotově na internetu), data, čísla a značku. Kde nejsou šablony, tam působí to, čemu se říká, styl novin. („To není v našem stylu, to neotiskneme“.)

(…)

Novináři se scházejí navzájem v kavárnách, fitcentrech a klubech, na tiskovkách a na stranických sjezdech, na rautech, ve vládních letadlech a potkávají se v předpokojích kanceláří ředitelů, podnikatelů, ministrů, poslanců, starostů a hejtmanů. Sdělují si informace a názory, vyměňují si kontakty, domlouvají schůzky, půjčují si podklady i hotové koncepce, opisují od sebe a občas jeden druhého i někde zastoupí. Navzájem se infikují kampaněmi, ohromují senzacemi a tím, jaké má kdo kontakty na vysokých místech. Když má jeden chřipku, za chvíli lehne pět redakcí ve městě. Jeden druhého sleduje, žárlí na jeho úspěchy a kariérní postup a všichni společně se bojí propuštění. Je to kolegiální hromadná sebevražda novinářské individuality, jež se udává za asistence prostředí politického a podnikatelského. Podobně jako politici i novináři velmi rychle získávají syndrom V.I.P, čímž se dílo zkázy završuje, neboť není na zemi zranitelnějšího zaměstnance, než novinář, který přišel o práci.

(…)

Systém funguje obdivuhodně, aniž by využíval cenzury. Je směšná představa, že by šéfredaktoři nebo jiní odpovědní vedoucí nutili své redaktory psát či točit s určitým ideologickým, výslovně daným klišé. Jak již před časem napsal Noam Chomsky, systém zaměstnává jen lidi, kteří jsou si sami vědomi pravidel hry, nebo kteří je rychle pochopili. Média ale také stále více využívají něčeho, co bychom mohli nazvat „spontánní nevědomostí“. Zaměstnávají mladé lidi bez zkušeností, kteří jsou pro zdatné manipulátory snadnou kořistí. Mnozí z nich si už stačili osvojit obraz světa, jak jej produkuje mainstream, a i během své praxe si chodí pro informace do denního tisku či televizního zpravodajství, tedy tam, kde existuje jen hromada střepů a žádná kompletní amfora. Takže se takoví novináři ocitají v pevně uzamčené pasti, ze které není snadné uniknout.

(…)

Pokud byla některá témata tabu před rokem 1989, jsou jiná témata stejně tabuizovaná i dnes. A přitom je nepopiratelným faktem, že v médiích nevládne cenzura. Proč? Není jí zapotřebí.

(…)

Společnost přijala jako fakt, že věci o sobě vypovídají něco jiného, než čím ve skutečnosti jsou. Uplatňuje se reklama a politika získala atributy divadla. Se lží se počítá jako s konstantou, zásadovost se nevyplácí, hrdinství je podezřelé, lpění na faktech směšné.

* * *

Praha se ani v nejmenším neodkloní od Washingtonu. Postupy Prahy kopírují strategii Washingtonu tak, že mezi obě linie by nikdo nevsunul ani rožek papíru. Tak hladce se Praha přitesala, ba jako diamant přibrousila ke svému novému Pánu. V Bělehradě nakonec už tradičně vědí, že Praha v každé době byla, je a zřejmě i nadále bude příkladným spojencem, papežštějším než papež. Praha za každého uspořádání světa sedí ve třídě v první řadě, utírá tabuli a nosí učiteli pero a inkoust.