Člověk v postoji víry předstupuje ke světu jako k daru – s pokorou, vděčností a úctou.
Příklad, který k tomuto uvádím, je nám natolik vzdálený, že v něm vidíme, co ve své vlastní tradici víry pro přílišnou blízkost snadno přehlížíme a těžko rozeznáváme. Příklad se týká toho, jak loví tradiční Indián z národa a tradice Navaho. Tento příklad není přitom žádnou zvláštností: ač dnes skoro všichni Navaho procházejí americkou školou a seznamují se nejen s angličtinou, nýbrž i se způsoby a návyky amerického života, většina odmítá zapojit se do americké společnosti a dává přednost tradičnímu životu se stádem ovcí v osamělém hoganu. Pokud by o tom mluvili, uvedli by jako důvod roztříštěnost amerického života, jemuž chybí právě to, co jsme označovali jako postoj víry. Nejde jim o věrouku (mnozí jsou křesťané), nýbrž právě o postoj víry – o víru jako způsob života.
Tradiční příslušník Navaho neloví pro sport či zábavu. Loví jen pro svou potřebu, a o té má velmi střízlivé představy. Když jsem se před indiány kmene Navaho zmínil o tom, jakým způsobem u nás lovil pohlavár jiného kmene, jak seděl na židličce s opakovačkou a nechal si od hajných předhánět zvěř, aby ji jednu za druhou odstřeloval, vyvolal jsem neklid. Nechtěli, abych o něčem tak hrůzném vůbec mluvil: sama myšlenka či pouhá zmínka o tom narušuje harmonii přírody, souzvuk člověka s tím, co jsme zde označili jako smysl – přítomnost vyššího ve skutečném.
Pro tradičního lovce Navaho začíná lov očistou, oproštěním se od vší zloby, od všech zlých, neharmonických myšlenek. Říkají, že rozhněvaný člověk rybu nechytí. Dobře lovit znamená lovit v souzvuku, ne v rozporu s rytmem přírody, v míru. K tomu pomáhá tradiční rituál, očistná koupel v páře, hlavně však vědomé odstranění všech zlých, neharmonických myšlenek.
I zbraň je třeba uvést do harmonie přírody. Touto zbraní býval luk a šípy, dnes je to puška, nejběžněji opakovací ráže 30.06 či 30.30. Lovec popráší hlaveň posvátným pylem, který nosí v koženém váčku na krku, a zpívá při tom požehnání. Není to však požehnání výkonnosti zbraně, jako když feldkuráti evropských armád žehnali kanónům. Účelem požehnání je, aby zbraň splnila svou úlohu v harmonii s přírodou, ne aby hodně zabíjela, nýbrž aby nenarušila harmonii.
Když lovec stopuje, tiše zpívá píseň silnému jelenu. Zpívá jen tak hlasitě, aby píseň slyšel duch jelena, zpívá mu a volá ho, aby se zapojil do harmonie lovu. Opakují se slova: „Nesu ti svátost.” Svou smrtí se jelen zapojuje do posvátného rytmu všeho bytí. Lovec zpívá svou píseň, sleduje stádo a čeká, až z něho vystoupí jelen, obrátí se k němu a vstoupí do rituálu lovu.
Když lovec jelena skolí, přiběhne k němu, přiloží svou tvář k jeho tváři a vdechne jeho poslední posvátný dech, aby jelen dál žil v něm. Pak tělo zavěsí tak, aby při čištění krev kapala a vsávala se do dobré půdy a aby nic, nic nepřišlo nazmar. Být loven patří k údělu jelenů. Promarnit život je však svatokrádež, stejně jako promarnění čehokoliv z darů, které člověk přijímá.
Lov končí očistnou lázní: lovec sestaví chatrč z větví, dnes případně i z celty či igelitu, v ohni nahřeje kameny a polije je vodou. Pára očišťuje a vrací k harmonii bytí.
Tato harmonie, souzvuk se vším bytím, nazývaná „hořa“, představuje základní prožitek, způsob bytí, který je zároveň vírou. Vstupuje do vědomí v ceremoniích, které mohou trvat až dva dny a mají svůj průběh a symboliku pevně stanoveny.
V přesvědčení ji vyjadřují tradiční mýty o Mluvícím Bohu a Proměnlivé Ženě, která v prvopočátku učila lid, dine (jak se Navaho sami označují), jak žít v dineta, zemi jim určené, zemi mezi čtyřmi horami.
Hopi a Zuňi, s nimiž Navaho sousedí, mají zcela jiné mýty. Nesejdeme se však zde s otázkou, který z těchto mýtů je ten pravý, pravdivý. Všechny jsou pravdivé, protože jejich pravdou nejsou slova a jejich nároky, nýbrž onen prvotní zážitek, který jsme označili jako postoj víry, či jako víru coby způsob bytí.
Erazim Kohák, Pražské přednášky (FF UK květen-červen 1990)