Názory na svět a způsob uvažování, k nimž jsme dospěli, jsou vyschlé jako zrezavělá plechovka od piva na pláži. Náš svět je světem předmětů a ničeho než předmětů, nudný a obyčejný jako umakartový stůl s pochromovanýma nohama. Připadá nám nesmírně utěšený a spolehlivý – jenom nechce zůstat tak, jak je, a tak ho musíme bránit i za tu cenu, že vydrhneme celou planetu až na hezkou čistou skálu.
Proč to děláme? Jsme posedlí falešnou pokorou – na jedné straně se ponižujeme jako pouhá »stvoření«, která přišla na tento svět z Božího rozmaru nebo šťastnou náhodou, a na druhé straně se sami chápeme jako samostatná a nezávislá ega, která zápolí o nadvládu nad fyzickým světem. Chybí nám skutečná pokora, s níž bychom si uvědomili, že jsme členy biosféry, a že v ní vůbec nemůžeme existovat bez součinnosti všech ostatních tvorů.
Nakukali nám, že jsme nezávislým a zodpovědným zdrojem jednání, a my nemůžeme pochopit, proč se to, co děláme, nikdy nesrovnává s tím, co bychom dělat měli. Cítíme trvalou vinu a vyvíjíme hrdinské úsilí, abychom ukonejšili své svědomí. Odtud pocházejí různé sociální instituce, nemocnice, mírová hnutí, zahraniční pomoc, bezplatné vzdělání a celá filozofie sociálního státu. A přece jak uhranutí sledujeme, jak větší a větší úspěchy tohoto snažení přinášejí nové a stále úděsnější problémy. K čemu má být toto usilování ve svém konečném důsledku dobré? Až nakrmíme hladové, oblečeme nahé a ubytujeme bezdomovce, co potom? Je naším cílem umožnit nešťastným lidem, aby pomáhali těm ještě nešťastnějším? Udělat z Indů a Afričanů ohromnou buržoazní střední třídu, kde se každému Bengálci a Zuluovi dostane té pocty, že se bude moci přidat k našim speciálním krysím dostihům, k naší zběsilé a vyčerpávající honbě za úspěchem a hmotnými statky, aby si zavčas nakoupil televizor, ledničku a pračku a mohl běžet dál?
Před několika lety se jeden můj přítel procházel po čajových plantážích u Darjeelingu a všiml si, že na polích jsou keře horkem zkroucené a povadlé. Dozvěděl se, že majiteli bylo tak líto zbídačených dělníků, že jim zdvojnásobil mzdu. Výsledkem bylo, že dělníci každý druhý den nepřišli do práce, což byla katastrofa v období, kdy se o čaj musí pečovat denně. Můj přítel předložil ten problém jednomu indickému komunistovi. Ten radil nechat dělníkům dvojnásobnou mzdu a přimět je, aby pracovali. Pak jej předložil americkému podnikateli. Ten radil nechat jim dvojnásobnou mzdu – a dát každému domů rádio! Nikdo zřejmě nechápal, že tito dělníci si času na lenošení cenili víc než peněz.
Zanícení stoupenci takových postojů těžko pochopí, že ohromné společenské a hospodářské problémy na světě nemohou vyřešit jen úsilím a technikou. Někdo zvenčí nemůže jenom tak vtrhnout dovnitř jako Mikuláš s dárečky a všechno napravit a urovnat – a zvláště ne někdo jako my, komu chybí pocit přináležitosti ke světu, a proto už z dálky vypadá, že se chce plést do cizích věcí a těžit z toho. Ve skutečnosti sám neví, co chce, a tak jej každý podezřívá, že jeho dary mají nespočet háčků a že za ně bude něco požadovat. Když někdo ví, co chce a spokojí se s tím, dá se mu věřit. Ale když to neví, nemá jeho touha hranic a nikdo si s ním neví rady. Nic nemůže uspokojit jedince, který nedovede prožívat radost.
Naše nejlépe míněné úsilí povede ke zkáze, bude-li vedeno v současném duchu. Ve stávající situaci nemáme co dávat. Pokud nám naše vlastní bohatství a životní styl nepřinášejí potěšení doma, nemohou přinášet potěšení ani kdekoli jinde. Dokážou bezesporu vyvolat ten okamžitý nával energie a naděje, který navozuje efedrin a podobné léky při nesmírné únavě. Mír ale mohou uzavřít jen mírumilovní a lásku projevit jen ti, kdo milují. Žádný skutek lásky nevzejde ze strachu či prázdnoty srdce, stejně jako opravdové plány do budoucna nemohou dělat ti, jimž chybí schopnost žít teď.
Samostatné a nezávislé osobě chybí náplň i naplnění. Žije ustavičně jen z naděje, z toho, jak se těší na zítřejší den, odmalička ji tak vychovávali a vztek nechápajícího dítěte chlácholili hračkami. Jestli chcete najít opravdu lidové náboženství v naší kultuře, podívejte se na rituál kolem vánoc.
V poledne (neboť v Americe se nadělují dárky až ráno) vypadá obývací pokoj, jako když se náklaďák plný sběru nabourá do bazaru: všude se válejí zbytky pomačkaných krabic, dřevitá vlna, balící papír, kravaty, poházené panenky, napůl sestavené železnice s vláčky, skafandry pro malé kosmonauty, atomové bomby z umělé hmoty a porůznu roztroušené cukroví; stovky dílů různých stavebnic, rozbité vánoční ozdoby, autíčka, pistole na vodu, láhve whisky a nafukovací balónky. O hodinu později už děti brečí nebo vřískají a musíme je vykázat ze dveří, všechen binec shrnout na hromadu a udělat místo na božíhodový oběd. Načež strávíme dvanáct dní vánočních se zkaženým žaludkem, rýmou anebo chřipkou a na Silvestra se dospělí pořádně ztřískají, aby na to na celé zapomněli.
Dívka byla překrásná, ale mládenec byl impotentní. Ale protože někde na tom přece něco být musí, znovu se pohaslé očekávání rozdmýchává, abychom se znova vydali za tou úžasnou zlatou dobrotou všech dobrot, která nás na konci čeká. Co by to jen mohlo být? Děti to dobře věděly, dokud se nenechaly polapit v krysích dostizích.
Jeden z nejlepších vánočních dárků, které jsem kdy dostal, byl laciný prstýnek se skleněným diamantem. Bylo to úplnou náhodou, našel jsem ho v kouzelné obálce, ve štěstíčku, na nějakém večírku. Ale já jsem se posadil ke krbu i s tím čarovným předmětem a otáčel jsem s ním, abych zachytil různé barvy světla, které žhnulo uvnitř. Věděl jsem, že jsem našel prsten krále Šalomouna, který přivolával džiny a duchy s mosaznými křídly – a nešlo mi o to, aby pro mě něco vykonali, úplně mi stačilo, že jsem v tom ovzduší, že pozoruji, jak se ony magické bytosti rodí v plamenech ohně, a že cítím, jak se mne dotýká ráj a svět mimo všechen čas.
Pro náš způsob uvažování, který už jsem srovnával se zrezavělou plechovkou od piva, je příznačné, že naše kultura vytváří velmi málo magických předmětů. Šperky jsou nablýskané a nezajímavé. Architektura téměř pozbyla bujnosti a fantazie a trpí obsesí skleněnými krabicemi. Knížky pro děti píšou úctyhodné dámy, které mají dlouhá jména, ale chybí jim představivost. Katolické církevní obřady, které mohly nést kouzlo, buďto někdo oddrmolí závratnou rychlostí, nebo je doprovází racionalizující komentář. Drama nebo rituál v každodenním chování či jednání pokládáme za afektovanost nebo špatné vychování. Nevytváříme nic, co snese srovnání s nádhernými orientálními koberci, perským sklem, kachlemi a iluminovanými knihami, se španělskými intarziemi, indickými látkami, čínským porcelánem a výšivkami, japonskými lakovanými předměty, francouzskými goblény nebo klenoty Inků. (I když, shodou okolností, máme některé maličké elektronické přístroje, které se, naprosto nezáměrně, vzhledem podobají jemným šperkům.) To není jen proto, že máme příliš naspěch a chybí nám smysl pro přítomnost; ani jen proto, že už si nemůžeme dovolit ten druh práce, jaký by dnes zhotovení takových předmětů vyžadovalo, a nejen proto, že dáváme penězům přednost před materiály. Příčina tkví v tom, že jsme vydrhli a vyčistili svět ode všeho kouzla.
Příčina je v našem pocitu odděleného a samostatného ega, kterým prý jsme, a které je zdrojem jak pocitu povinnosti, tak i pocitu nespokojenosti a nudy, z kterých pramení fanatismus a opojení – nacismus, Ku-klux-klan, Pekelní andělé, zmrtvující uhranutí televizní obrazovkou, upalování čarodějnic, Dallas a James Bond, hrací automaty, alkoholická otupělost, náboženské mítinky na fotbalových stadionech, bulvární žurnalismus a gangy mladistvých – to všechno jsou za dnešního stavu věcí nezbytné ventily, drogy k utišení bolesti lidských bytostí.
Pokud ale pochopíte, že trik ega je podfuk a že hluboko vespod jsou »já« a vesmír jedno, a vzápětí se zeptáte: »No a co? Jaký je další krok, praktické použití?« – odpovím, že je naprosto a životně důležité, abyste upevnili toto poznání a získali schopnost se radovat, žít v přítomnosti a dostát kázni s tím spojené. Bez toho všeho nemáte co nabídnout, co dávat.
Pocitu ega se však nelze zbavit jen »aktem vůle«, tak, že bychom se na sebe pokoušeli zapomenout nebo že bychom se ponořili do nějakých jiných zájmů. Právě proto nemá kázání o morálce sebemenší úspěch – dokáže vypěstovat jen mazané pokrytce, lidi, kterým kázali tak dlouho, až v nich vzbudili stud, vinu a strach, a kteří se pak sami přinutí chovat se, jako kdyby opravdu milovali druhé, takže jejich »ctnosti« často přinášejí větší pohromy a vzbuzují větší odpor než jejich »neřesti«. Čím víc se snažíme potlačit ve svém chování chamtivost či strach, tím více si uvědomujeme, že tato snaha je motivována chamtivostí nebo strachem.
Nejhlubší identita rasistů na americkém jihu závisí na tom, že se můžou srovnávat s těmi špinavými černými »negry«. A skupiny těch špatných naopak chovají pocit, že ve skutečnosti mají pravdu, v příjemném a uspokojujícím znechucení nad »těma bílejma«, měšťáky, filistry a zpropadenou buržoazií. V této hře je každé pravidlo dvojitou vazbou a každý tah vede k vlastní porážce. Jaký to pak má smysl? Místo abychom ze hry odstoupili, ptejme se po jejím významu. Co to tedy znamená, když jsme paralyzování a nedokážeme uniknout?
Všichni vítězové potřebují poražené; všichni svatí potřebují hříšníky; všichni mudrci potřebují hlupáky. Já se vymezuji prostřednictvím tebe; já se mohu poznat jen prostřednictvím »jiného«, bez ohledu na to, zda vidím toto »jiné« nad sebou či pod sebou na jakémkoliv žebříčku hodnot. To, že já jsem já, je spojeno s tím, že ty jsi ty. Ve skutečnosti oba jsme něčím uprostřed.
To je rozbřesk poznání, že nezávislé ego je smyšlenka a konvence. Jednoduše žádné není, a tak nemůže nic udělat ani se nechat postrkávat vnějšími silami, nemůže nic změnit ani být předmětem změn. Jednota organismu a prostředí je fyzickou skutečností. Ale když člověk s jistotou ví, že i jeho oddělené a samostatné ego je smyšlenka a konvence, skutečně se cítí být celým tím procesem a strukturou života. Prožitek i ten, kdo jej prožívá, se stanou jediným prožíváním, poznané i ten, kdo poznává, jediným poznáním.
Mějte především na paměti, že takový prožitek nelze vynutit nebo navodit jakýmkoli aktem vaší fiktivní »vůle«, leda snad jen tak, že opakované úsilí získat nad vesmírem vrch nakonec prokáže svou vlastní marnost. Nesnažte se zbavit pocitu svého ega. Přijímejte jej, dokud trvá, jako rys či hříčku celkového procesu – jako mrak nebo vlnu, jako pocit tepla nebo zimy nebo jako cokoli jiného, co se děje samo od sebe. Chtít se zbavit svého ega, to je poslední útočiště nevymýtitelného egoismu! Ale pokud k pocitu oddělenosti a samostatnosti přistupujeme jako ke každému jinému pocitu a stejně jej přijímáme, vyprchá a rozplyne se jako fata morgána – a ničím jiným není. Nemůžete ani chtít, abyste se ho zbavili, ba ani chtít, abyste to chtěli. Léčka neexistuje, pokud není nikdo, kdo se má chytit.
Když se objeví tento nový pocit sebe sama, je to zároveň důvod k jásotu i k jistému znepokojení. Je to jako ta chvíle, kdy člověk poprvé přijde na to, jak se plave nebo jezdí na kole. Má pocit, že to vlastně nedělá on, ale že se to jaksi děje samo. V tom novém pocitu je skutečně jistá pasivita, jako kdyby člověk byl listem ve větru, dokud si neuvědomí, že je jak list, tak i vítr. Ale záhy zjistíme, že můžeme i nadále vykonávat běžné činnosti – pracovat a rozhodovat se jako vždycky, jen už to nějak není taková otrava.
Získáme pocit, že nás země podpírá a hory zdvihají, když po nich šplháme. Vzduch se v plících nadechuje a vydechuje sám a místo abychom se dívali a poslouchali, světlo a zvuk za námi samy přijdou. Oči vidí a uši slyší, tak jako vítr vane a voda teče. Všechen prostor se stane naší myslí. Čas nás unáší jako řeka, ale nikdy neodtéká mimo přítomnost: čím víc plyne, tím víc zůstává a už se s ním nemusíme potýkat nebo jej zabíjet.
Neptáme se, jakou má cenu ani k čemu je takový pocit. K čemu je vesmír? Jaké praktické použití má milion galaxií? K čemu je hrát hudbu? Když člověk hraje proto, aby vydělal peníze, překonal nějakého jiného umělce, aby byl kulturní člověk nebo pro povznesení ducha, tak ve skutečnosti nehraje – na mysli mu neleží hudba. Nešlape to. Když si to tak vezmete, hrát nebo poslouchat hudbu je čistý přepych, zhoubný návyk, mrhání cenným časem a penězi jen proto, aby vznikly vyumělkované skupiny zvuků. A přece, co bychom si pomysleli o společnosti, kde by hudba neměla místo, kde by se žilo jen pro přežití? Taková společnost by očividně přežívala bez účelu a smyslu – ledaže by se jí nějak podařilo učinit zdroj potěšení ze »základní úkonů«, jako je farmaření, stavění domů, služba v armádě, tování výroba nebo vaření. Ale v tom okamžení zapomeneme, že cílem bylo jenom přežití. Úkoly pak plníme jen kvůli nim samým, načež farmy začnou vypadat jako zahrada, z promyšlených škatulí na bydlení vyraší zajímavé střechy a záhadné dekorativní prvky, na zbraně vyryjeme pozoruhodné ornamenty, truhláři nešetří časem, aby svým dílům dali správný lesk a z kuchařů se stanou gurmáni.
U kořene života je hraní. Těžké je to pochopit, protože naše představa »hry« má dva odlišné významy, které často zaměňujeme. Na jedné straně něco jenom hrát znamená být povrchní a neupřímný a zde bychom asi měli říkat spíš »zahrávat« nebo »pohrávat si« než »hrát«. Ale kdyby mi nějaká žena řekla : »Miluji tě«, nevím, zda by byla ta pravá odpověď: »Vážně, nebo si se mnou chceš jenom hrát?« Konec konců, pokud se má vztahu dařit, pevně doufám, že není vážná, ale že si se mnou bude hrát. Upřímnost je přece lepší než vážnost, vždyť kdo by chtěl být milován seriózně a důstojně? Tak máme na druhé straně hraní, které naprosto není povrchní.
Svět je kouzlo (latinsky fascinum), učarovala nám spletitost jeho čar a uhranulo nás zaříkání v bludišti za tím, co říká. Když to jednou zjistíte, můžete se vrátit do světa praktických záležitostí s novým duchem. Zjistili jste, že vesmír vyrůstá z čarovné iluze a báječné hry a že neexistuje žádné oddělené a samostatné »já«, které by z něj mohlo něco dostat, jako kdyby život byl banka, kterou musíte vyloupit. Jediné skutečné »já« je to, které přichází a odchází, věčně se projevuje a zase ustupuje v podobě všech živých bytostí. A zrovna tak, jako neexistuje jiná doba než přítomná a nikdo mimo »všeho a každého«, nelze ani ničeho dosáhnout – i když kouzlo hry je právě v tom předstírat, že lze.
Pokud se někdo tím, že to ví, chvástá, tak tuhle teorii používá jenom jako trik, jak si udržet iluzi oddělenosti a samostatnosti, jako šikovný fígl, jak mít duchovně navrch. Mimoto takové vychloubání hluboce uráží ty, kdo to nechápou a hluboce věří, že jsou osamělé a individuání duše v zoufalém a mučivém zápasu se smrtí. Jim všem náleží hluboké soucítění neposkvrněné poručníkováním, i zvláštní úcta a vážnost, protože nakonec právě v nich hraje vlastní Já tu nejvážnější a nejsmělejší hru – hru, že se dočista ztratilo a hrozí mu naprostá a nenapravitelná pohroma. Proto Indové na pozdrav sepnou dlaně a klaní se s gestem úcty, aby uctili Boha v neznámém člověku.
Nečekejte, že když to všechno pochopíte, stane se z vás rázem vzor všech ctností. Naučení, které to pochopení provází, je především v tom, že si upřímně přiznáte, jak jste závislí na nepřátelích, na těch, kdo vám nesahají po kolena, na těch špatných a zavržených a zkrátka na všech ostatních formách života, ať už jsou jakékoli. Můžete vstupovat do konfliktů, do soutěžení a konkurence praktického života jak chcete, ale nikdy se už nebudete těšit z iluze, že ten druhý, který vás uráží a pohorušuje, se bezezbytku mýlí a že je možno či záhodno jej smést ze světa. Získáte tak schopnost k nezaplacení – schopnost umět držet konflikty v jistých mezích, aby se nevymkly z ruky, schopnost být svolný ke kompromisu, schopnost se přizpůsobit, schopnost hrát, ano, ale hrát s chladnou hlavou. Tomu se říká »čest mezi zloději«, protože skutečně nebezpeční lidé jsou ti, kdo si nepřiznávají, že jsou zloději – ti nešťastníci, kteří si hrají na »kladné hrdiny« s tak slepým zápalem, že nemají ani ponění o nějakém závazku vůči »padouchům«, kteří je v této roli podporují.
V kterékoliv budoucnosti, kterou si můžeme představit, tady budou tisíce a tisíce lidí, kteří cítí odpor a pohrdání k černochům, komunistům, Rusům, Číňanům, Židům, katolíkům, beatnikům, homosexuálům a narkomanům. Žádnou tu nenávist nezahojí, ale jen roznítí, když budeme urážet ty, kdo ji cítí, a hanlivé nálepky, které jim dnes dáváme – měšťáci, fašisti, pravičáci, hloupí omezenci – se klidně můžou stát hrdými odznaky a symboly, kolem nichž se semknou a sjednotí. Žádáme-li spravedlnost pro menšiny a chceme-li uhasit války, musíme se nejprve smířit s menšinou a nepřítelem v sobě, ve vlastních srdcích, protože ten lotr je tam právě tak jako kdekoli jinde ve »vnějším« světě – zvlášť pokud si uvědomujeme, že svět za naší pokožkou jsme stejně tak my jako svět uvnitř. Když toto vědomí chybí, nepředčí nikdo v lítém boji běsnícího pacifistu a nikdo nezastává militantnější nacionalismus než odpůrce imperialismu.
Ať už je to s Číňany a Indy jak chce, MY máme načase, abychom si přiznali a uvědomili, že budoucnost je fata morgána, která se stále vzdaluje a nikdy ji nelze dostihnout, a že bychom měli začít směrovat svoji nesmírnou energii a technickou dovednost ke kontemplaci a nikoli k jednání a činům. Aby život byl »životaschopný«, snesitelný nebo aspoň praktický, musíme jej prožívat jako hru – a ono »musíme« vyjadřuje podmínku a ne přikázání. Musíme jej prožívat v duchu hry a nikoli práce. A tato hra života, kterou hraje Západ posledních sto let, musí přestat klást takový důraz na praktičnost, výsledky, pokrok a agresi. Dnes je tomu tak, že svoje životy jen hltáme – kvapně spolkneme nestrávené zážitky a zkušenosti, jak je nejrychleji dokážeme do sebe nacpat – protože vědomí vlastní existence je tak povrchní a zúžené, že to nejnudnější, co známe, je jednoduše být. Když se vás zeptám, co jste včera dělali, viděli, slyšeli, čichali, hmatali a chutnali, nejspíš se nedozvím nic než plytký a skicovitý nástin těch několika málo věcí, kterých jste si všimli, a z nich zase jen ty, které vám připadaly dost důležité, abyste si je zapamatovali. Je to překvapivé, že takto prožívaná existence se jeví tak prázdná a holá, že nenasytně dychtí po nekonečné budoucnosti?
Ale předpokládejme, že byste mohli odpovědět: »To by mi trvalo celou věčnost, kdybych to měl celé vykládat, a stejně mě daleko víc zajímá, co se děje zrovna teď«. Jak je možné, že bytost s tak citlivými klenoty, jako jsou oči, tak kouzelnými hudebními nástroji, jako jsou uši a s tak úžasnou arabeskou nervů, jako je mozek, dokáže prožívat sebe sama jako cokoli menšího než nějaký bůh? A když vezmeme v úvahu, že tento nevyčíslitelně jemný organismus je neodlučitelný od ještě úžasnějšího přediva, vzorů a struktur svého prostředí – počínaje těmi nejmenšími elektrickými výboji až po celou družinu galaxií – jak vůbec může být myslitelné, že toto vtělení veškeré věčnosti pociťuje nudu z vlastního bytí?
Přeložil Jiří Bureš. Z knihy „Ta kniha“, Ohnisko, Brno, 1993 (orig.
The Book, 1966). Kráceno.
Alan Watts (6. 1. 1915—16. 11. 1973). Narozen v Anglii, od roku 1939 žil v USA.
1945 – 1950 knězem episkopální církve, 1951 – 1957 přednášel na Americké akademii
asijských studií v San Franciscu, kde byl čtyři roky děkanem. Bez dostatečného
oficiálního vzdělání a proto v univerzitních kruzích neoblíben, avšak mezi
beatniky nesmírně populární. Autor několika knih výrazně ovlivněných zenovým
buddhismem a východním myšlením. Třikrát ženatý promiskuitní opilec, který
údajně pořádal skvělé večírky, dobře mluvil a výborně vařil.