Jean Giono, Vysočiny

Nikdy už se neshledám s pravou tváří své země: už nemám toho čistého zraku dětí.

Když jsem byl maličký, hrál jsem si, pak jsem měl hlad. Tehdy moje matka ukrojila skývu chleba, posypala ji solí, polila ji olejem v štědré 8 z nakloněné baňky; pravila mi: „Jez.“ Ta sůl mi stačila, abych čil vítr odyssejský; byla tu a voněla mořem. Chléb a olej žily vůkol všude na polích zeleného obilí pod olivovníky. Tak se dlouhým zvykem vybrušoval horoucí hlad mého srdce.

Nikdy dosti toho chleba…

Nikdy dosti té soli, toho oleje, matko. Se svými radostmi, se svými strastmi jsem žvýkal skrojky své země. A nyní linie, která tvoří spravedlivou mez, linie, za níž přestávám býti sebou a stávám se zkadeřenou vlnou pahorků, jest ukryta pod mlázím mých žil a mých tepen, v ratolestech mých svalů, v travinách mé krve, v té veliké, zelené krvi, která vře pod rounem olivových zahrad a pod srstí mé hrudi.

(…)

Onen krásný, oblý prs, toť pahorek; jeho stará země plodí jen setměle štěpnice. Z jara se osamělá mandloň náhle rozzáří bílým ohněm, potom hasne. S výše nebes vpadá a potápí se vítr; šíp jeho sepiatých rukou roztíná mraky. Dupnutím drtí stromy a opět vystupuje. Občas rusý orel se snese s Alp, ale vzduch blízkých rovin už ho nenadnáší; pluje velikými rozmachy křídel a křičí jako ztroskotavší pták.

Sejdeš-li z cesty, vstoupíš v ohnivé sady, zarostlé růžemi. Je to jeho beraní kůže hozená na stromoví. Je to husté a krvácí to. Je pod tím dusno těžkým teplem vlněným; trávník se potí. Kdo se chce dostat z toho přítmí, rozškrábe si ruce. Měsíc na to najde v kapse uschlou růži. Mohutná úbočí se vyhřívají na straně polední, zkvetlá nehnutými hady. Ještěrové jsou tlusti jako paže. Dřímou na výsluní, potom vyskakují, chňapou a dlouze žvýkají včely, jež chutnají medem. Roní z toho zlaté slzy, které se škvíří na rozpálené skále. Ještěřice je celá šedá s nožkami jako nit, s ocasem, jenž je jako stín; ale má nesmírné srdce, srdce rozběsněné v útrobách jako bouře: tak tu utkvěla a tetelí se. Svatba velikých sršňů poráží chrastavce svým oslněným letem. Kobylky se vymršťují a zděšeně skáčí, potom otvírají svá nachová křídla. Karavana mravenců, široká jako lidská cesta, odtéká pod listím. Procesí housenek se pomalu klaní borovici ve svých spirálách. Stavení se zdmi z ořechových skořápek, vypouklých a okrových, zlehka popraskává, drceno břemenem prejzů, břeven a slunce. Průsvitný stín olivovníků jal do své pavučiny odpočinek malinkého děvčátka. Spí v teplé trávě. Vyhrnula si šatečky a neotvírajíc očí, škrábe všemi drápky bříško ssáté mouchami. Kozle se trká s vosou. Vůně dymiánu dýme až k měsíci. Spanilý oblak uvízl v mrtvém chápadle větru; už nemůže vyrvati přídě z nehnutého blankytu a uondán pomalu kolébá zádí.

Jean Giono, Vysočiny. Přeložil Bohuslav Reynek. Edice Delfín L. P. 1936. Vytištěno nákladem Bohuslava Durycha a Vlastimila Vokolka v Pardubicích v nákladu 700 výtisků.