Včera večer jsem byl dole ve vesnici. Kochfisch měl nějakou práci v myslivně a prosil mne, abych zajel k řezníkovi a abych mu sám jednou řádně vyhuboval pro špatné maso, které nám dodal posledního týdne. Jel jsem k řezníkovi. Když jsem tam přijel, byl soumrak. Volal jsem, ale nikdo nepřišel ke dveřím. Pak jsem volal ještě jednou a tu jeden vepř vystrčil z okna hlavu. Konečně jsem seskočil z koně, otevřel jsem dveře a vešel jsem do krámu. Nebylo tam člověka — jenom ten veliký vepř. Odběhl od okna, postavil se za pult, zvedl se na zadních nohách a položil přední nohy na mramorovou desku. Smál jsem se a vepř na mne chrochtal. Potom, abych viděl zřetelněji, vytáhl jsem voskovou zápalku a rozsvítil jsem plynový plamen. Teď jsem viděl dobře, – – viděl jsem – – Onen vepř měl uvázanou zástěru a za pasem mu visel široký nůž. Nahýbal se přes pult a chrochtal a tu jsem měl pocit, jako by se mne tázal, co si přeji. Zasmál jsem se znovu, neboť se mi líbil tento žert řezníkův – když se dal zastupovati svým vycvičeným vepřem. Chtěl jsem však přece vyříditi svoje poslání a proto jsem volal na řezníka: „Böllingu! Böllingu!“ Můj hlas se rozléhal v tichém domě ale žádný neodpovídal – jenom to prase chrochtalo, jako by souhlasilo. Potom si počalo vykračovati kolem pultu, kráčejíc neustále na zadních nohách a ubíralo se mimo mne. Obrátil jsem se – a spatřil jsem viseti na silných železných hácích maso – byly to čtyři půlky lidí – vyvržené. Visely tu jako vepřové poloviny, hlavou dolů, bílé, bezkrevné. A já jsem je dobře poznal – dvě poloviny náležely Böllingovi, tlustému řezníku Böllingovi a druhé dvě zase jeho vykrmené ženě. Zatím vepř vytáhl široký nůž z opasku, ,obtáhl‘ jej na své kožené zástěře a zase zachrochtal. Tázal se mne – ach, teď jsem rozuměl jeho řeči – chci-li kousek žebírka, nebo kýty, naebo ramínka? Potom uřízl veliký kus masa, položil jej na váhu, vzal kus silného bílého papíru, zabalil maso a dal mi je. Vzal jsem je beze slova, neboť jsem nebyl schopen promluviti nebo vykoktati nějakou slabiku a šel jsem rychle ke dveřím. Vepř mě doprovázel a hluboce se klaněl. Chrochtal, že budu v budoucnosti vždycky spokojen, že obdržím vždy nejlepší zboží. A pak: ponížený služebník – a: račte mě zase brzy poctíti – a – – Můj kůň byl ten tam. Musil jsem jíti na zámek pěšky. Držel jsem balíček v ruce a moje prsty měly pocit ošklivosti při onom měkkém vnikavém tlaku. Ne, ne – nešlo to – zahodil jsem to daleko do lesa. Než jsem byl nahoře, nastala již dávno noc. Šel jsem do své ložnice a umyl jsem si ruce. Pak jsem se vrhl na lůžko.
Povídková sbírka Posedlí. Přeložil Karel Weinfurter. Vydal Alois Hynek, Praha 1925.