Žil na břehu moře Ememkut se svou ženou Emyne.
Ememekut byl líný, ale tuze chytrý a často šidil svou ženu i sousedy.
Jednou řekla Emyne Ememkutovi:
„Vezmi saně a jeď do tundry pro dříví!“
Ememkut ležel na břiše, pil čaj a vůbec se mu nechtělo. Ale odporovat se neodvážil. Vzal tedy saně a vyšel ven.
Venku se chumelilo, sněhu bylo po kolena, těžko se šlo línému Ememkutovi. Zastavil se tedy a zavolal do tundry:
„Pojďte sem, moji sobové!“
Ale žádný sob nepříšel, protože Ememkut žádného soba neměl. Zato ale přišel medvěd.
„Tebe jsem nevolal,“ zlobil se Ememkut a uhodil medvěda do čumáku.
Medvěd odběhl a přiběhl rosomák.
„Tebe jsem taky nevolal!“ zlobil se Ememkut a uhodil rosomáka po hřbetu.
Nakonec přiběhli dva zajíci.
„Konečně jste tady, moji sobové,“ zasmál se Ememkut, zapřáhl zajíce do saní, nasedl a vesele jel — ale ne do tundry, jel k bohatému sousedovi.
Přišel Ememkut k bohatému sousedovi, napil se čaje a začal vyprávět:
„Mám teď pár silných, krásných sobů. Co ti všechno uvezou, to si ani nedovedeš představit.“
Soused vyšel z jarangy, ale uviděl prázdné saně, zajíci zatím zapadali sněhem.
„Kdepak máš ty svoje soby?“ zeptal se. „Nic není vidět.“
„Jen počkej chvilku, asi zapadali sněhem, já je vyhrabu.“
A Ememkut vyšel ven a vyhrabal zajíce. Soused se smál, až mu tváře zčervenaly.
„Víš co, Ememkute,“ řekl pak. „Řekni, co potřebuješ, a já ti všecko dám. Ale musí to odvézt ti tví silní sobi.“
„Dobrá,“ řekl Ememkut a poručil, aby mu naložili plné saně dříví a ještě kůže na pokrytí jarangy a sušené maso a nové torbazy a kožišinové kalhoty a balík čaje a pytel cukru a pytel soli.
„Tak a teď jeď!“ smál se soused.
Ememkut nasedl na saně, tleskl do dlaní a zajíci se rozběhli, jen se sníh za nimi prášil.
„Počkej! Vrať se!“ křičel nešťastný soused. „To byl jenom žert!“
Ale to už byl Ememkut u své jarangy. Vypřáhl zajíce a ti odběhli zase do tundry.
Pak vyložil dříví a zboží, lehl si zase na břicho a pil čaj.
Byly jednou dvě babičky, staré, stařičké, už málo slyšely, už málo viděly, už jim zbylo i málo rozumu. A tak žily jako dvě malé děti v iglú na břehu moře.
Jednou vyplaval z moře malý okounek, lehl si vedle iglú a začal zpívat silným hlasem:
„Já jsem silák nad siláky,
nad všecky siláky
mezi rybami, zvířaty i ptáky,
nač přijdu, všecko seberu,
všecko seberu a všecko sežeru.“
Ale babičky okounka neslyšely, protože už vůbec málo slyšely, a spaly klidně ve svém iglú.
Začal tedy okounek zpívat ještě silnějším hlasem:
„Já jsem silák nad siláky,
nad všecky siláky
mezi rybami, zvířaty i ptáky,
nač přijdu, všecko seberu,
všecko seberu a všecko sežeru.“
A tu se probudila jedna babička. Když uslyšela tu hroznou píseň, tuze se ulekla a honem vzbudila druhou babičku:
„Poslouchej, kdo to tady zpívá? To bude asi lední medvěd.“
Vyhlédly babičky z iglú, ale okounka neviděly, protože už vůbec málo viděly.
„Ba ne,“ lekly se. „To nebude lední medvěd, to bude zlý duch!“
A protože už měly málo rozumu, řekly si, že před zlým duchem utečou na širé moře.
Rychle naložily do kajaku všechno, co měly, kožišiny a pytlík mouky, sušené maso a veliký hrnec a táhly kajak na moře.
„Počkej ještě,“ zvolala jedna z babiček. „Zapomněly jsme lampičku s velrybím tukem.“
A honem se ještě vrátila do iglú. A tu najednou uviděla malého okounka, jak zpívá svou hroznou píseň:
„Já jsem silák nad siláky,
nad všecky siláky
mezi rybami, zvířaty i ptáky,
nač přijdu, všecko seberu,
všecko seberu a všecko sežeru.“
„Tak to není ani lední medvěd, ani zlý duch,“ zasmála se babička, chytila okounka a zanesla ho do iglú.
A babičky zase všechno z kajaku vyložily, kožišiny a pytlík mouky, sušené maso a veliký hrnec a pak v tom hrnci okounka uvařily, snědly a šly zase spát.
Dcera slunce. Sibiřské pohádky vypravuje Michaela Tvrdíková. První vydání, Albatros, Praha 1976.