Domů to obejdu oklikou přes Bílé náměstí.
V celé Lepicově ulici vidím lidi, ještě víc lidí než obyčejně. Jdu se tam taky podívat. Na rohu u řezníka stojí houfy. Umačkat by se tam člověk mohl, když chtěl vidět, co se to tam v kruhu děje. Prase tam bylo, veliké, vykrmené prase. Taky ječelo uprostřed kruhu, jako člověk, když ho něco dráždí, ovšem hrozně. A je taky pravda, že je pořád dopalovali. Tahali je za uši, aby hezky kvičelo. Kroutilo se, až si tlapky vyvracelo, jak chtělo upláchnout, jak smýkalo provazem, a zas jiní je píchali a štípali, a prase řvalo bolestí ještě hlasitěji. A diváci se řehtali ještě bujněji.
Nevědělo, jak se ukrýt, to tlusté prase, v troše slámy, kterou mu tam nechali, a která se rozletovala, když do ní chrochtalo a funělo. Nevědělo, jak uniknout lidem. Chápalo to. Močilo při tom, jak nejvíc mohlo, ale ani to nic nepomáhalo. Chrochtat, kvičet, taky nic. Nedalo se nic dělat. Kolem se všecko chechtalo. Řezník vzadu v krámě kýval na zákazníky, žertoval s nimi a oháněl se velikým nožem.
Taky byl spokojený. Koupil to prase a přivázal je tam pro reklamu. Ani až bude vdávat dceru, se tak nepobaví.
Pořád víc a víc lidí se přicházelo ke krámu podívat, jak se prase po každém pokusu o útěk hroutí do svých tlustých, růžových laloků. Ale to ještě nebylo všecko. Posadili na ně rozdivočelého pejska a ještě ho dráždili, aby skákal a aby se zahryzl do toho kyprého, nakynutého masa. Při tom se bavili tak, že nebylo možné udělat už ani krok. Strážníci je přišli rozehnat.
Je to smutný pohled, taková podívaná na lidi, když uléhají k spánku; je na nich vidět, že kašlou na celý svět, že je jim naprosto jedno všecko, co se děje, je vidět, že se ani trochu nesnaží pochopit, proč a nač je vlastně člověk na světě. To je jim docela fuk. Na ničem jim nezáleží, jenom spát, když mohou. Břichaté pytle jsou to, tupci, které nic nerozhází, jak Američani, tak všichni ostatní. Ať se děje co chce, oni mají svědomí pořád klidné.
Když jsme u ní dobré půl hodiny klepali na dveře, najednou naráz otevřela, a tak jsem ji tam měl před sebou s těma jejíma očima vroubenýma zarudlou mokvavostí. Ale její pohled přesto vesele tančil nad scvrklými, popelavými tvářemi, pohled, který hned upoutával pozornost a nutil vás, abyste zapomněli na všecko ostatní, protože ve vás i proti vaší vůli budil tichý pocit radosti, který jste se pudově snažili udržet v sobě i potom, pocit mladosti.
Ten veselý pohled oživoval ve tmě všecko kolem mladistvou radostí, energií nepatrnou, ale čistou, jakou my už nemáme; její hlas, když nadávala, čile chytal slova, a když se uvolila mluvit jako ostatní, to potom proháněl věty a úsloví a roztancovával je, až vesele vyskakovaly tak, jak to se svým hlasem a s věcmi kolem sebe uměli tenkrát všichni, v těch dobách, kdy neumět jadrně a obratně vypravovat a hned zas do toho zazapívat bylo pokládáno za známku hlupství, hanby a choroby.
(…) „Blázen,“ říkali o té stařeně. To se snadno řekne „blázen“. Za dvanáct let vyšla z té své samoty jenom třikrát. Víc nic. Možná že pro to měla dobré důvody… Nechtěla nic ztratit… To se ví, že nám je neřekne, nám, lidem, které už život neinspiruje.
Když si všimneme například toho, jak jsou tvořena a vyslovována slova, vypadají naše věty v té slintavé dekoraci skoro vždycky hrozně uboze. Naše mechanické úsilí při mluvení je složitější a trapnější než vyprazdňování střev. To kolečko zduřelého masa, totiž ústa, která se křečovitě kroutí, sají vzduch a bláznivě se pohybují, vyrážejíce všelijaké slizké zvuky tou páchnoucí přehradou vyžraných zubů! Jaký to pekelný hnus! A přece jsme ze všech stran vyzýváni, abychom v tom viděli ideál. To je těžká věc. Jsme jenom nádržky teplých, nedokonale shnilých vnitřností, takže s city budeme mít vždycky potíže. Být zamilovaný, to není nic; těžké je držet pohromadě. Svinstvo se nesnaží, ani aby dlouho trvalo, ani aby rostlo. Zde, v téhleté věci, jsme mnohem nešťastnější než záchodové výkaly; ta zuřivá touha po setrvání ve svém stavu je neuvěřitelná trýzeň.
(…) Ony se, ty naše molekuly, chtějí co nejrychleji rozprchnout do vesmíru, mrchy zatracené! Trápí je, že jsou jenom „my“, ubožáci, napalovaní věčností. Kdybychom měli odvahu, pošli bychom naráz, kdežto takhle jenom den za dnem chřadneme.
To už je taková mánie těchhle mladých dívek: vkládat smysl celého lidského života mezi nohy, mezi jediné nohy; ten zatracený sen života, zběsilost lásky. Později možná poznají, kde se to všecko končí, až už nebudou ani trochu růžové, až je zas stiskne všecka ta bída jejich pitomé vlasti, všechny, všech šestnáct, i s těmi jejich klisními stehny a hopsavými kozičkami… Ostatně už teď je držela za krk, ta bída, za tělo, ty roztomilé holky. Neujdou tomu! Za břicho, za dech je už držela, za všecky vlny jejich hlásků, vysokých a taky falešných.
Byla v nich. Žádný kostým, žádné ozdobné tretky, žádné světlo, žádný úsměv, nic ji neošálí, nic v ní nevzbudí klamné iluze o jejích obětech; najde je, i kdyby se schovaly nevímkde; to ona se jenom tak baví jejich zpěvem, než bude po jejím, ať si zatím zpívají o všech těch pitomostech naděje. Ji, tu bídu, to vzpružuje, konejší a rozněcuje.
Tak je jí naše soužení, to největší, pro legraci.
Pak tedy tím hůř pro toho, kdo zpívá o lásce! Vždyť láska, to je ona, bída, a nic jiného než ona; pořád jenom ona přichází lhát v našich ústech, zasviňovat je. Nic jiného to není. Je všude, mrcha. Člověk nesmí svou bídu probouzet ani jen tak, pro fórek. Bída nezná nic fórového. A přece to ty mé Angličanky opakovaly třikrát za den, v té dekoraci a s flašinetovými melodiemi. To se ví, že to muselo dopadnout špatně.
On i já jsme měli třicítku už hodně daleko za sebou. Vzdalovala se do minulosti, ta naše třicítka, po vyprahlých a jen málo zelených březích. Nestálo ani za to obracet se a dívat se na ně. Neztratili jsme toho moc tím, že jsme zestárli. „Koneckonců,“ usoudil jsem, „jenom úplný trouba může některého roku litovat víc než let ostatních!… Kdežto my, pane faráři, my můžeme stárnout vesele a s chutí! Copak byl včerejšek nějak krásný? Nebo loňský rok?… Jak se vám líbil?… Litovat? A čeho, prosím vás?… Mládí?… Mládí našinec žádné neměl!…“
„Chudáci,“ mluvil jsem dál, „ti spíš čím dál tím víc mládnou z nitra a ke konci života, pokud se cestou snažili poztrácet všecky lži a strach a tu prašivou ochotu poslouchat, kterou dostali do vínku hned při narození, jsou vlastně míň odporní než na začátku. To ostatní, co je na světě, není pro ně! To se jich netýká! Jejich úkol, jejich jediný úkol je zbavit se své poslušnosti, vydávit ji ze sebe. Podaří-li se jim to, než natáhnou bačkory, právem se mohou chlubit, že nežili nadarmo.“
Byl jsem zřejmě v ráži… Těch patnáct stovek mě báječně naladilo. Mluvil jsem dál:
„Pravé mládí, jediné mládí, pane faráři, je tohle: milovat bez jakéhokoli rozlišování celý svět. To jediné je pravé, to jediné je mladé a nové. No, pane faráři, a znáte hodně takových mladých lidí, kteří tohle dovedou?… Já neznám ani jednoho!… Vidím všude samé černé a staré zpozdilosti, co klíčí v tělech víc nebo míň mladých, a čím víc ty špinavosti klíčí, tím víc je to štve a tím víc o sobě tvrdí, že jsou hrozně mladí! Ale to je lež! Pitomé kecy!… Mladí jsou jenom tak jako nežity, protože zrovna tak je v těle sužuje hnis a nadouvá je.“
Louis Ferdinand Céline, Cesta do hlubin noci (Voyage au bout de la nuit, 1932) Přeložil Jaroslav Zaorálek. Atlantis, Brno 1995.