Slunce, umístěné ve vnější oblasti Mléčné dráhy, potřebuje asi 250 miliónů let k oběhnutí celé Galaxie.
Jistě, potřebuje to tolik času a ani o chlup míň – řekl Qfwfq – já jsem si jednou udělal schválně v prostoru znamení, abych je tam našel za dvě stě padesát miliónů let, až tudy projdeme při příštím oběhu. Jaké znamení? To vám těžko mohu vysvětlit, protože když řeknu znamení, hned myslíte na něco, co se liší od něčeho, a tam nebylo nic, co by se mohlo od něčeho lišit; vy hned myslíte na znamení, vyryté nějakým nástrojem nebo rukama, takže nástroj nebo ruce se potom zvednou a znamení zůstane, ale v té době neexistovaly ještě ani nástroje, ani ruce, ani zuby a nosy, samé takové věci, které přišly až potom, ale o hodně později.
Zkrátka vzhledem k tomu, že to bylo první znamení, které kdo kdy udělal ve vesmíru nebo alespoň v okruhu Mléčné dráhy, musím říci, že se povedlo. Jestli bylo viditelné? Nu ano, jenže kdo měl tenkrát oči, aby něco viděl? Nepadalo vůbec v úvahu, že by někdo něco viděl. To znamení se dalo neomylně rozeznat proto, že ostatní místa v prostoru byla stejná a nerozlišitelná, zatímco tohle mělo znamení.
Udělal jsem druhé a třetí kolo. Už jsem zde! V místě, které muselo být právě oním místem, nebylo mé znamení, nýbrž neforemná škrábanice, rozmazaná a rozplihlá odřenina prostoru. Tak jsem ztratil vše: znamení, místo i fakt, že já – jsa tím, kdo udělal ono znamení na onom místě – jsem byl právě já. Prostor bez znamení se zase stal propastí prázdnoty bez začátku a konce, odpornou propastí, v níž se ztrácelo všechno, včetně mne. (…) Zmocnilo se mě zoufalství a nechal jsem se vláčet jako omráčený po mnoho světelných let. Když jsem konečně pozvedl oči (mezitím se v našem světě začalo vidět a tím také začal život), když jsem tedy zvedl oči, viděl jsem něco, co bych byl nikdy nečekal. Viděl jsem znamení, ale ne to své. Bylo sice podobné mému, zřejmě okopírované, ale bylo hrubé a nedbalé a nemotorné, zkrátka špinavá napodobenina toho, co já jsem mínil zaznamenat svým znamením, jehož nevýslovnou čistotu jsem si dokázal vyvolat v paměti teprve teď, před tímto kontrastem. Kdo mi provedl takový kousek? Neměl jsem pokoje. Konečně více než tisíciletý řetěz dedukcí mě přivedl k tomuto řešení: v jiném planetárním systému, který prováděl svůj galaktický okruh před námi, byl jakýsi Kgwgk (jeho jméno bylo odvozeno potom, v pozdějším období jmen), takový zlomyslný a závistivý typ, který v záchvatu vandalství škrtl mé znamení a potom se pokusil s drzou vyumělkovaností udělat jiné.
Jeho znamení mělo zřejmě znamenat jen to, že Kgwgk chtěl napodobit mé, a proto se vůbec nedalo porovnávat. Ale v tu chvíli jsem tak silně toužil přemoci svého soupeře, že jsem vůbec neuvažoval: chtěl jsem ihned načrtnout v prostoru nové pořádné znamení, nad nímž by Kgwgk závistí pukl. Bylo tomu už skoro sedm set miliónů let a po svém prvním znamení jsem nezkusil udělat žádné jiné: dal jsem se s chutí do toho.
Ale průběhem galaktických let vesmír už přestával být tou jednotvárnou, holou a nudnou rozlohou. Tak jako mně a Kgwgk-ovi, i ostatním obyvatelům rozsetým na miliardách planet ostatních slunečních systémů napadlo označit si místa, kudy proplouvali, a neustále jsem potkával nějaké značky, pár nebo dokonce tucet jednoduchých dvojrozměrných čmáranic, či trojrozměrných těles (kupř. mnohostěnů), a také pečlivě vypracované obrazy se čtvrtou dimenzí a se vším všudy. Fakt je, že jsem jich na místě svého prvního znamení našel pět a všechny pohromadě. A to své ne a ne poznat. Je to tohle, ne – je to to druhé, ale kdepak, tohle vypadá moc moderně, ale přece by právě ono mohlo být nejstarší, tady nepoznávám svou ruku, kdepak by mě bylo napadlo dělat je takhle… Mezitím Galaxie letěla prostorem a nechávala za sebou znamení nová i stará a já to své první už nenašel.
Nepřeháním, když říkám, že následující galaktická léta byla pro mě nejhorší, jaká jsem kdy prožil. Neustále jsem hledal a znamení v prostoru zatím houstla, kdokoliv na kterémkoliv světě, jakmile se mu naskytla příležitost, neopomenul zaznamenat svou přítomnost ve vesmíru, a také v našem světě to při každém oběhu houstlo, takže svět a prostor byly jeden druhému zrcadlem, jeden i druhý byl hustě poznamenaný hieroglyfy a obrázkovým písmem, a každé z písmenek mohlo být či nebýt znamením; vápenatý výrůstek na čediči, vlna zvednutá větrem na písečné duně v poušti, poloha ok na pavím peří – (život mezi znameními měl za následek, že jsme pomalu viděli znamení v nesčetných věcech, které dříve označovaly jen svou přítomnost a teď se změnily v symboly a připojily se k znamením záměrným, kýmsi udělaným znakům) – ohnivé pruhy na stěnách břidličnatých skal, čtyřistasedmadvacátá rýha – trochu šikmá – na římse jednoho mauzolea, poruchy na televizní obrazovce při magnetické bouři (série znamení se množila v sérii dalších znamení, nekonečně se opakujících, vždycky stejných, a přece odlišných, protože ke znamení schválně udělanému se přidružilo jiné, které se tam octlo náhodou), špatně vytištěná nožička písmene R, která se v jednom exempláři novin setkala s hrubším vláknem papíru, jedna z osmi set tisíc odprýsknutých částic nadehtované zdi v mezeře v dokách v Melbournu, křivka statistiky, zabrzdění na asfaltu, chromozóm…
Tu a tam jsem nadskočil: To je ono! a na vteřinu jsem si byl jist, že jsem našel své znamení, na zemi nebo v prostoru, což už nehrálo roli, protože prostřednictvím znamení vznikla kontinuita bez určitých hranic.
Ve vesmíru nebyl už ani obsah obsahující ani obsažený, ale jen všeobecná hustota na sebe nalepených znaků, která zabírala celý objem prostoru; bylo to nepřetržité, drobounké tečkování, mřížka linek a sgrafit a reliéfů a vrypů, vesmír byl poškrabán ze všech stran a ve všech rozměrech. Výchozí bod už se nedal určit: Galaxie se točila dál, ale já už nestačil počítat oběhy, kterýkoliv bod mohl být výchozím bodem, kterýkoliv bod navršený na druhé mohl být mým prvním znamením, ale objevit je už nemělo vůbec smysl: bylo jasné, že vesmír nezávisle na znameních neexistuje a snad nikdy neexistoval.
Italo Calvino, Kosmické grotesky (Le Cosmicomiche, 1965), povídka „Znamení ve vesmíru“. Přeložila Ela Ripellino-Hlochová. První české vydání, Československý spisovatel, Praha 1968.