„Seškrtali klasiky na patnáctiminutový rozhlasový program, pak je znova seškrtali, aby se vešli na jednu stránku, a nakonec to dotáhli na deseti nebo dvanáctiřádkové heslo v naučném slovníku. Já samozřejmě přeháním. Slovníky byly pro rychlou informaci. Ale našlo se mnoho těch, kteří všechno, co věděli o Hamletovi (ty ten titul určitě znáš, Montagu, a pro vás, paní Montagová, je to pravděpodobně jen vzpomínka, že jste o něčem takovém slyšela), kteří, jak říkám, všechno, co věděli o Hamletovi, vyčetli z jednostránkového výtahu v knížce, která na obálce inzerovala: Teď si konečně můžete přečíst všechny klasiky! Vyrovnáte se všem knihomolům! Je ti jasné, kam to vede? Z mateřské školky na univerzitu a zpátky do mateřské školky. To je graf intelektuálního vývoje za posledních pět století.“
Mildred vstala a začala přecházet po pokoji, brala do rukou věci a zase je pokládala. Beatty si jí nevšímal a pokračoval: „A pusť film ještě rychleji, Montagu, honem! Vezmi si jen všechny ty obrázkové magazíny: Zvuk, Blesk, Zrak, Mžik, Čas, Blik, Tu, Tam, Krok, Tip, Top, Švih, Tón, Hlas, Křik, Proč, Kdo, Jak, Co?, Kde?, Pšt!, Cink, Plesk, Cák, Bum, Buch, Bác! Výtah z výtahu, výtah z výtahu výtahu. Politika? Sloupek, dvě věty, palcový titulek! A pak jde všechno k čertu! Roztočte lidskou mysl, rozpumpujte ji rukama vydavatelů, literárních zlodějů, rozhlasových podnikatelů tak rychle, aby ta odstředivka odmrštila všechny nepotřebné myšlenky, které jen ukrádají čas!“ (…) „Školní docházka se zkracuje, kázeň se uvolňuje, přestává se učit filozofie, dějepis, cizí jazyky. Angličtina a pravopis se postupně čím dál víc zanedbávají, až se nakonec ignorují skoro úplně. Žije se ze dne na den, lidé se starají jen o výhodné místo a po práci je všude plno zábavy. Nač se učit něco víc než mačkat knoflíky, otáčet vypínačem, utahovat matky a spínat kontakty?“ (…) „Více sportu pro každého, kolektivní duch, zábava a myslet se vůbec nemusí, viď? Organizujte a organizujte a víc a víc organizujte stále skvělejší sportovní podívanou. Víc kreslených seriálů do knih! Víc obrázků! Duch potřebuje míň a míň. Roztěkanost. Silnice plné zástupů, které se ženou někam, někam, někam, nikam. Benzínoví štvanci. Z měst jsou turistické noclehárny, lidé táhnou z místa na místo jako kočovné tlupy, jdou za přibývajícím měsícem, dnes bydlí v místnosti, kde ty jsi spal dopoledne a já včera v noci.“
„…Bez hřebíků a bez dřeva dům nepostavíš. Když tedy nechceš, aby stál, schovej dřevo a hřebíky. Když nechceš, aby byl člověk nešťastný z politických problémů, neukazuj mu rub a líc otázky, aby se tím netrápil: ukaž mu jenom jednu stránku. Anebo ještě lépe, neukazuj mu nic. Nech ho zapomenout, že je na světě něco takového jako válka. Vláda může být neschopná, vratká ve své pozici, může si pomáhat z úzkých šroubováním daní, to všechno je v pořádku, jen když o ní lidé nepřemýšlejí. Mír, Montagu. Vypisuj pro lidi soutěže, ve kterých dostanou cenu za to, že se naučí zpaměti populární šlágr nebo hlavní města různých států, nebo kolik tun obilí sklidili loni v Iowě. Namačkej do nich plno údajů, které nejsou nebezpečné, zahlť je tolika ,fakty‘, až se budou cítit přecpaní, a budou mít přitom dojem, že úplně ,srší‘ vědomostmi. Potom se jim bude zdát, že myslí. Budou mít pocit pohybu, aniž se pohnou, a budou spokojeni, protože fakta tohoto druhu se nemění. Jenom jim nedávat nic tak ošemetného jako filozofii nebo sociologii, aby si mohli dát dohromady dvě a dvě. To je cesta k nespokojenosti.“
Bombardéry, roj za rojem, přelétávaly po obloze nad domem, vířily vzduch, hučely, svištěly jako nesmírný neviditelný větrník otáčející se v prázdnotě.
„Kristepane,“ zvolal Montag. „Kolik je každou hodinu těch hnusných věcí na nebi! Jak se tam k čertu každou vteřinu, po celý náš život ty bombardéry dostávají? Proč o tom nikdo nechce nic říct! Od roku 1960 jsme se pustili do dvou atomových válek a vyhráli jsme je. Copak jsme na svět kolem sebe zapomněli proto, že se my doma tak dobře bavíme? Nebo proto, že jsme bohatí a ostatní svět chudý a nám je to jedno? Slyšel jsem nějaké pověsti, že svět prý umírá hladem – ale nám se přece vede báječně! Je to pravda, že svět se dře a my si hrajeme? A že nás kvůli tomu tolik nenávidí?…“
„Jste nevyléčitelný romantik,“ řekl Faber. „Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo tak vážné. Vy nepotřebujete knihy, vy potřebujete něco z toho, co kdysi v knihách bývalo. Přesně totéž by dnes mohlo být v televizních „rodinkách“. Tytéž nevyčerpatelné detaily a postřehy by mohli vysílat rádiem a televizí, jenže oni je nevysílají. Ne, ne, to, co hledáte, není jen v knihách, vůbec ne. Sáhněte po tom všude, kde to objevíte, ve starých gramofonových deskách, ve starých filmech, u starých přátel. Hledejte to v přírodě a hledejte to v sobě samém. Knihy byly jenom jedním z rezervoárů, kam jsme ukládali všemožné věci, když jsme se báli, abychom je nezapomněli. Není v nich vůbec žádné kouzlo. Kouzlo je pouze v tom, co knihy říkají, v tom, jak sestehovaly útržky světa dohromady v jediné roucho. Tohle jste vy samozřejmě nemohl vědět. Vy samozřejmě pořád ještě nemůžete rozumět, co tím míním, když tohle všechno říkám. Ale vy intuitivně chápete pravdu, což je nejdůležitější. Nám scházejí tři věci.
Za prvé: Víte, proč jsou knihy, jako je tato, důležité? Protože mají hodnotu. A co znamená slovo hodnota? Pro mne znamená tkáň. Tahle kniha má póry. Má výrazné rysy. Na tuhle knihu se můžete podívat pod mikroskopem. Pod čočkami v ní uvidíte život, který se tam valí nekonečným proudem. Čím víc pórů, čím víc pravdivě zachycených detailů života dokážete dostat na jeden čtvereční centimetr papíru, tím jste ,literárnější‘. Ať je to jak chce, tohle je moje definice. Říkat detaily. Stále nové detaily. Dobří spisovatelé se života dotýkají často. Prostřední po něm jen občas rychle přejedou rukou. Špatní ho znásilní a dál se o něj nestarají.
Už víte, proč jsou knihy v takové nenávisti a proč se jich lidé bojí? Ukazují póry na tváři života. Pohodlní lidé chtějí vidět pouze voskové náměsíčné obličeje bez pórů, bez chloupků, bez výrazu. Žijeme v době, kdy se květiny snaží žít z květin, místo aby rostly z poctivého deště a z čerstvé půdy. I ohňostroje s celou svou nádherou pocházejí z látek země. A my se přesto bláhově domníváme, že můžeme růst, když se budeme živit květinami a ohňostroji a neuzavřeme koloběh návratem ke skutečnosti.“ (…)
„A druhá?“
„Volný čas.“
„Ale vždyť my máme spousty volna.“
„Ano, volno máme. Ale máme čas přemýšlet? Jestli se zrovna neženete rychlostí sto padesáti kilometrů za hodinu – a při takové honičce nemůžete myslet na nic než na nebezpečí – potom hrajete nějakou hru nebo sedíte někde v pokoji, kde nemůžete debatovat se čtyřstěnovým televizorem. Proč? Televizor je ,skutečný‘. Je na dosah ruky, má rozměry. Řekne vám, co si máte myslet, a natluče vám to do hlavy. Určitě má pravdu. Vypadá tak věrohodně. Žene vás tak rychle ke svým vlastním závěrům, že vaše mysl nemá čas, aby protestovala: ‚Vždyť tohle je nesmysl!‘“
Seděly uprostřed liduprázdné pouště na třech židlích a on stál, pohupoval se a čekal, až si paní Phelpsová urovná šaty a až si paní Bowlesová přestane načechrávat vlasy. Potom začal číst hlubokým zajíkavým hlasem, který nabýval jistoty od verše k verši, a ten hlas letěl přes prostory pouště, vnikal do její bělosti a míjel tři ženy sedící v té obrovské žhavé prázdnotě.
„To moře víry
kdys oblévalo širý země břeh
ve vlny složeno jak brokátový háv.
Však nyní slyším znít
vod melancholický, v dál prchající řev,
šum větru nočního
pustinou břehů šelestit,
v nahé tmě světa dlouze vát.“
Křesla pod třemi ženami zavrzala.
Montag četl závěr:
„Ach lásko, věrni zůstanem
druh druhu! Neboť svět se zdá
jak fantastický sen a překrásná
před námi leží nová zem,
a přece nezná radost, lásky svit,
jistotu, mír a soucit v neštěstí.
Jsme poutníci, na které z nebe dští
krvavých nocí hvězdný třpyt,
v němž nevědomá vojska jdou se bít.“
Paní Phelpsová plakala.
Ostatní uprostřed pouště poslouchaly, jak její pláč víc a víc sílí a její obličej se mění k nepoznání. Seděly, ani se jí nedotkly, vystrašeny jejím počínáním. Nemohla už ovládnout svoje vzlyky. Montaga samého to zarazilo a otřáslo jím to.
„Ale, ale,“ řekla Mildred. „Utiš se, Claro, no tak, Claro, hlavu vzhůru, copak se ti stalo?“
„Já – já –“ vzlykala paní Phelpsová, „nevím, nevím, já vůbec nevím, ach, ach…“
Paní Bowlesová vstala a příkře pohlédla na Montaga. „Vidíte? Já to věděla, o tomhle jsem se chtěla přesvědčit! Já věděla, že se to stane! Já to vždycky říkala: Básně a slzy, básně a sebevraždy a pláč a hnusné pocity, básně a nemoc. Je to všechno sentimentální svinstvo! Teď jsem se o tom přesvědčila. Jste hnusný, pane Montagu, jste hnusný!“
„Když jsem byl malý chlapec, zemřel mi dědeček. Byl to sochař. Byl to velice milý člověk, který měl v sobě dost lásky, aby ji mohl rozdávat světu. Pomohl městu odstranit nezdravé baráky na periférii, pro nás vyráběl hračky a vůbec udělal v životě milióny věcí, neustále něco kutil. A když pak zemřel, najednou mi bylo jasné, že vůbec nepláču pro něho, ale pro věci, které dělal. Plakal jsem, protože už je nikdy neudělá, protože nám už nikdy nic nevyřeže ze dřeva, ani nám nepomůže chovat na dvorku holuby, nebude hrát na housle, jako hrával, ani s námi nezažertuje, jak to míval ve zvyku. Byl částí nás samých. Když zemřel, skončilo všechno, co jsme spolu dělali, a nebyl tu nikdo, kdo by to uměl dělat jako on. (…) Jednou mi povídal: ,Nenávidím Římana, který se jmenuje Status Quo. Oči máš k vidění,‘ říkal, ,žij, jako bys měl v deseti vteřinách umřít. Poznávej svět. Je fantastičtější než všechny sny, které vyrobí a za které si dají platit v továrnách. Neptej se po zárukách, nevyžaduj bezpečí, takové zvíře nikdy nežilo…‘ “
Ray Bradbury, 451° Fahrenheita (Fahrenheit 451, 1953). Přeložili Jarmila Emmerová a Josef Škvorecký. Třetí vydání, v Odeonu první (vyšlo v jednom svazku s Marťanskou kronikou), Praha 1978. Citované verše pocházejí z díla anglického básníka Matthewa Arnolda.